Čeština líbezná je řeč

Asi už o mně, drazí moji, víte a já se tu koneckonců mockrát vyznala, že bezmezně miluji tu naši českou řeč. Je líbezná a tak bohatá a tvárná, že umí všechno do nejmenších nuancí vyjádřit a sdělit. A moc mě zlobí, že nadměrně používáme cizích slov, abychom vypadali vzdělaně a světově, a zapomínáme na staré úsloví: „Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí!“

Nejsem zase tak puritánská, abych nepřipustila, že je řeč živý organismus, který se neustále vyvíjí a bohatne, i když například v denním tisku to není zrovna moc vidět. A proto mě živě zajímají ještě zachovalé nářeční výrazy i všelijaké ty časové slangy. Zrovna v minulých dnech jsem se dověděla od sousedovic Michala, toho času svobodníka české armády, že se mladším vojáčkům už neříká „bažanti“, ale prý „ptáci“, zkrátka něco pernatého, ale něco spíš ve smyslu „holátka sotva opeřeného.“ A takových nových výrazů by bylo jistě i v jiných oblastech nespočetně. A škoda, že je nikdo soustavně nezaznamenává.

Mne ovšem moje profese vždycky víc zaváděla do minulosti. A tak jsem se setkávala ať už v archivech nebo u pamětníků samozřejmě s dobou, kdy se v našich městech ještě hodně „němčilo“. A tak mě nic nepřekvapily „hauzkazajky“ a jiné zpotvořeniny a la „pisl pémiš, pisl tajč“. Jenom jedna kinkánková vesta mě potrápila. Než tehdejší archivář pan doktor Bělohlávek přišel po několika dnech na to, že to je zkomoleno tentokrát z francouzštiny, že to byla vesta v barvě zázvorové, a ta byla tehdy v pánském oblečení vyloženě módní.

Co se té plzeňské „pisl pémiš, pisl tajč“ týká, byla mou nevyčerpatelnou studnicí poznání někdejší dobrovolná spolupracovnice našeho Národopisného muzea paní Libuše Hladíková. Rodilá Plzeňačka, která vyrůstala na Jánské, v první plzeňské dělnické kolonii poblíž Karlovarské třídy. Libuška byla škodovačka, pracovala někde v nástrojárně. Byla o generaci starší, byla neobyčejně bystrá, s velkým pozorovacím talentem a výbornou pamětí. Znala i soukromé historie plzeňských rodin, pamatovala, jak se kdo oblékal, jak se vyjadřoval.

Prosili jsme ji, aby napsala paměti a ona mně trošku z legrace a trošku vážně napsala mimo jiné také krátké povídání „ o té frajli z druhýho štoku, které ampetři dělají fenstrpromenádu, a ona je petrachtuje krs firhaňky, skovaná za efaile a cimrlindy a potom, i když má francle na sukni, na ksicht si dá šlajer a vyjde na špacír.“ Starší generace, ta tomu možná ještě rozumí, ale té mladší bych zřejmě musela přeložit, že se té slečně z druhého patra procházeli pod okny nápadníci, ona je pozorovala přes záclony oknem s břečťany a pokojovými lipkami a potom i přesto, že měla sukni otřepenou, spustila si přes tvář závoj a šla se procházet.

Pernou chvilku jsem kdysi zažila, když jsem jako mladá muzejnice byla pověřena udělat inventuru v naší truhlářské dílně. Chlapi mně předváděli a diktovali, kolik mají pórů, fukšvonců, batchamrů, kunthóblů, tuplhóblů a podobného vercajku, až mi šla hlava okolo a křičela jsem zoufale: „Ale chlapi, já to přece takhle nemohu napsat, řekněte mi to česky!“

A víte, že jim to dalo pěkné lámání hlavy? To bylo tím, že se vyučili u mistrů, kteří ještě za starého Rakouska chodili do světa, hlavně do Vídně, a názvy nářadí si přinášeli odtamtud a předávali je svým vyučencům. Já jsem se odjakživa ráda točila kolem řemeslníků a šikovných lidí práce a chytala jsem jejich výrazy a okoukávala jsem jejich fortel.

A tak se vám můžu pochlubit, že ačkoli jsem filozofka a milovnice krásné české mluvy, jsem hrozně pyšná na to, že vím, co je to „zafrsenkovanej šroub.“

Přejato ze vzpomínek dr. Marie Ulčové tak, jak je v knize "Moji milí, drazí" zaznamenala Jaroslava Světlíková.

datum: 08.05.2009 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků