Čarodějnice a filipojakubská noc

Nocí před prvním májem se říkalo filipojakubská a byla to noc plná zla. To prý nejvíc řádily čarodějnice. Vylétaly ty nestydy nahaté z komínů na košťatech, vidlích nebo hřablech a ty movitější dokonce na kozlech a scházely se na rozcestích a jiných odlehlých místech k poradám: Co, jak a komu budou škodit. Kde bude hořet, kdo umře, kdo bude stonat, kdo se ožení, kdo se bude vdávat – to se zřejmě považovalo za pohromu atd.

Ony to byly baby potvorné a uměly udělat zle člověku i zvířatům. Kdo by se byl chtěl dovědět, co mají za lubem, ten mohl jít, když měl odvahu, na tak zvané „poslechy“. Ale to musel mít s sebou černého holuba nebo slepici a bílou křídu. Tou udělal kolem sebe kolo, aby za ním ty zlé moci nemohly a aby ho neroztrhaly na kusy. A když se dověděl, co vědět chtěl, hodil ten nebojsa holuba nebo slepici mezi čarodějnice a zatím, co se praly, honem musel vzít nohy na ramena a horempádem domů.

To dá rozum, že se lidé proti čarodějnicím bránili, jak uměli. Nejspolehlivější bylo obložit prahy stavení a chlévů drnem, ještě se zapíchaným trním, nebo je posypat pískem. Čarodějnice musela zrnka nebo stébélka napřed spočítat, než mohla přes práh přejít. A protože nějaká koumavá makovička přišla na to, že čarodějnice umějí počítat jen do deseti, ony se při počítání samozřejmě pořád pletly a musely začínat pořád znova. A to trvalo dlouho. Kohout zakokrhal a babám čarodějným zmehlo. To byla, pane, vymyšlenost. Ale pro jistotu ještě chasníci práskáním bičů od návsi až za humna a děti tlučením železa do dřevěných věcí vyháněli pomyslné čarodějnice ze vsi. A na vršcích se zapalovaly ohně a v nich se ty údajné čarodějnice, zastoupené samozřejmě slaměnými figurami a starými košťaty, pálily.

V tom rámusu a tartasu filipojakubské noci se dělo ještě něco tajemného, ale to se prozradilo až na prvního máje ráno, kdy se z rozbřesku vyhouply načepené májky, které chlapci postavili u stavení, kde měli vyhlídnutou holku. A když se ty májky okoukaly a hlavně hodně pomluvily, začali se lidé zase vracet ke své denní práci a zajímat se i o počasí, na kterém byl úspěch jejich práce závislý. Tak se na počasí v zrcadle pranostik podívejme i my.

Na rozdíl od nás nehospodářů přáli si naši předkové květen chladný a mokrý. V máji neměla pastejři oschnout hůl,studený máj je prý pro stodolu ráj a májový deštíček měl dát sám Pánbíček, aby nám vyrostl chlebíček. Když v máji neprší. červen to dovrší. A to nebylo dobré, protože v červnu se za sucha mělo už sklidit seno.

O splnění přání chladna se přičiňovali a stále ještě přičiňují do dneška pověstní ledoví muži Pankrác, Servác, Bonifác, vládnoucí v kalendáři mezi 12. a 14. květnem. Mezi námi, oni chladno ani tak nepřinášeli ti svatí jako proudění arktického mořského vzduchu, které k nám okolo těchto dnů vpadají. Ale to už je vlastností pranostik, že se rády přimykají k určitým jednotlivým svátkům. Sympatická Žofie – patnáctého – prý je kuchařkou ledových pánů a ta jim teprve zatopí, ohřeje je. Ale ještě i Urban – pětadvacátého – bývá prý studený pán. Podle rázu toho dne se soudilo, jaký bude podzimek.

Člověk je stále dychtivý dovědět se, co bude, kdy bude, až bude. A kdyby odposlechy u čarodějnic, jak jsme si o nich na začátku říkali, byly možné, že by se na ně lidi jen hrnuli. No, zaplať pánbůh, že možné nejsou. Někdo by propadl beznaději, někdo by odložil zábrany a vytratila by se trpělivost, důvěra a naděje.

Zač by potom vůbec život stál.

Úryvek z knihy Moji milí, drazí – od Jaroslavy Světlíkové.

datum: 29.04.2009 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků