Rachtáči a koledníci

Podle staré víry v posledních třech dnech předvelikonočního týdne zvony odlétaly do Říma až do Bílé soboty. Potom se teprve vrátily. Jejich funkci převzali ochotně a rádi chlapci s řehtačkami a klapačkami. Ráno, v poledne a večer za mohutného rambajsu oznamovali denní dobu. V sobotu si potom za službu při obchůzce po staveních vybírali odměnu. Když jsem nedávno, jako to dělám často, listovala Jindřichovým Chodským zpěvníkem, zaujala mě tam jedna velikonoční koleda: „Zadrnkejte almárkou, ať ty groše vypadnou, roztrhni se míšku, dej nám po penízku, po malým a po velkým, po vajíčku červeným!“ To víte, muzejnice se ve mně nezapře, pro mě ta koleda je současně dokumentem, kde a jak se na vesnici ukládaly peníze.

Řehtání, klapání, drkání a dřízgání, jak se tomu počínání v různých krajích říkalo, to byla vysloveně mužská záležitost. A pořádné řehtačky, čím větší a hlučnější, tím lepší. To byla klukovská chlouba.

U nás v tatínkově dílně dlouhá léta visela řehtačka jednoho z mých strýčků. Byla přes půl metru dlouhá a řehtala pekelně. Taková se nosila zavěšená na provázku přes rameno. Ani nevím, kam se poděla, nejspíš jsem ji odnesla do muzea. Kupodivu to velikonoční rachtání se udrželo v naší příměstské vsi až do roku 1951, pak je dětem v rámci ateistické převýchovy zakázala škola. Já to datum pamatuju docela přesně. Tenkrát jsme si s mou tehdejší velikou láskou, bohužel nenaplněnou, ale to je vedlejší, povídali až – jak se to básnicky říkalo – do ranního kuropění. A to už se, když jsme se rozcházeli, ke kapličce scházeli první kluci s řehtačkami.

Tak se už nadobro přetrhla stará tradice, která občas zahrnovala i dramatické děje, to když se servali kluci dvou konkurenčních paret o výhodu obcházet i bohatší statky, kde se dalo čekat nejvíc vajec nebo nějaké ty penízky. Lidská chamtivost je zřejmě odvěká. Jako osoba zvídavá jsem se vyptávala pamětníků, jak se o vybranou koledu ti kluci dělili. Možná byste tomu nevěřili, ale i v tom se odrážely dobové poměry a názory. Za mých strýčků si největší podíl nechávali páni. To byli nejstarší kluci, kteří partu vedli. Potom později se odměna odstupňovávala tak, že kdo chodil do první třídy, dostal jeden krejcar a jedno vajíčko, druhák dva krejcary a dvě vejce atd. To se ví, že v tomhle případě měli páni největší zájem o menší chlapce. Na ty připadlo málo a jim zbyl větší díl. Až v novější době se ten nespravedlivý systém změnil. Začalo se rozdělovat bez ohledu na věk podle toho, kolikrát se kdo rachtání zúčastnil, kolikrát se mu povedlo tak brzičko ráno nezaspat.

Přejato ze vzpomínek dr. Marie Ulčové tak, jak je v knize "Moji milí, drazí" zaznamenala Jaroslava Světlíková.

datum: 13.04.2009 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků