Bez kondrhele to není ono.. Velikonoce včera a dnes

Velikonoce jsou už na spadnutí. A vy si asi řeknete – teď zas přijde ta Ulčová a bude nás o nich poučovat. No, to si pište, že přijdu, už jsem dokonce tady, ale nechci vás poučovat. Jen vám chci připomenout, a kdopak by to měl udělat jiný než etnograf, že už máme za sebou pět velikonočních postních nedělí a poslední je zrovna přede dveřmi. A bývalo to v lidovém životě šest významných nedělí, nemyslete si. Každá z nich měla svoje jméno a s každou se spojoval nějaký zvyk.

Ta první, hned po Popeleční středě, měla jméno Černá nebo Smutná. Možná právě proto, že byla po veselém masopustu. Na Chodsku se jí říkalo Liščí, prý tam liška nosila v noci dětem preclíčky. No, samozřejmě je v noci pekly maminky a navěsily je ještě před svítáním pro dětské potěšení na stromy. Druhá neděle byla Pražná nebo pučálka. Vidíte, vy stoupenci alternativní zdravé stravy, na nic nového jste nepřišli. Už dávno se na tu Pražnou neděli jedlo upražené obilí, ba i klasy a pražil se hrách a vařila se zapražená polívka. Pučálka, to byl právě ten upražený hrách. Ten se jeden den namočil, nechal se napučet a druhý den se na omastku upražil. Pro ženské jazyky se prý ocukroval a pro mužské opepřil, prý se na tu pučálku dobře pilo – tomu ráda věřím. Třetí postní neděle se jmenovala Kýchavná. To prý zase na památku někdejšího moru v Čechách, jeho příznakem bylo kýchání. A odtud vzešlo přání „pozdrav pánbůh“ každému, kdo kýchnul. Tenhle pozdrav se ještě za mého mládí důsledně dodržoval, a když se kýchlo při nějaké debatě, dodávalo se k tomu ještě, že „je to pravda“. Na čtvrtou neděli – Družební, scházela se na Chodsku děvčata k družnému veselí a jedla zvláštní pletené koláče, družbance. Na Nepomucku zase chodívali prý ženiši v průvodu starosvatů – družbů navštěvovat svoje zaslíbené nevěsty. Pohoštění bylo nic moc extra, vždyť byl přece půst a ten se přísně a důsledně dodržoval. A tak to byla zase jenom pučálka. Starobylý rituál vynášení zimy na pátou postní neděli – na tu právě minulou neděli Smrtnou.

To přece dávno znáte z literatury nebo lidopisných filmů. A ti staří z vás jste jistě jako já v dětství v tenhle čas sháněli kočičky, becály, klest a první vyrašené větvičky do jehnídků, které se nosily na Květnou neděli, to bude ta šestá, příští, do kostela světit.

Svěcené kočičky chránily stavení, u nás doma se zastrkávaly za svatý obrázek a nechávaly se tam zase až do příštího roku. V minulých generacích se posvěcené kočičky nosily na půdu, do chléva, do včelína a zastrkávaly se i do polí na ochranu před krupobitím. Ona byla v těch obřadech Smrtné a Květné neděle sloučena směsice prvků, tradice křesťanské i té ještě starší, ale to je právě to, co vytváří z lidové kultury zvláštní, osobitý a podivuhodný svět.

Já měla tuhle předvelikonoční dobu ráda i jako dospělá a i jinak než z pohledu své profese. V tenhle čas jsme se už se známými ženskými domlouvaly, jestli budeme velikonoční bochníčky péct doma nebo je koupíme, kolik dá která masa do velikonoční nádivky, z kolika rohlíků ji která upeče a kolik vajec dá na jeden rohlík, jestli jedno nebo dvě. Ona je sice naše nádivka vražda na žlučník a na naši linii, ale vzal to nešť! Tradice je tradice a bašta je to senzační. Jenom mám obavu, že letos, když jsou svátky tak brzy, nestačí mi na zahrádce vyrůst kondrhel. Tak my na Plzeňsku říkáme mladému pupenci, kterým tu velikonoční nádivku kořeníme.

Že vy dáváte pažitku nebo kopřivu? Ale běžte! Bez kondrhelu to vůbec není ono...

Přejato ze vzpomínek dr. Marie Ulčové tak, jak je v knize "Moji milí, drazí" zaznamenala Jaroslava Světlíková.

datum: 10.04.2009 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků