Představujeme vám Jedličkův (neústavní) ústav...

Ze všech stran na nás různé mediální prostředky chrlí požadavky, jak bychom se měli oblékat nebo líčit. Pokud zacházejí v této masáži dále, tak vnucují jakýsi ideál krásy tím, že prezentují zdánlivě dokonale vypadající modely a modelky, které neváží ani deko navíc. Lidé mají ovšem k dokonalosti daleko. Mnohdy i v bulváru propírané primadony. Je nesmyslné se za dokonalostí hnát. Tímto článkem bychom vám, čtenáři našeho webu, zprostředkovali naše dojmy, které jsme nabyli při návštěvě Jedličkova ústavu. Vypravili jsme se na pražský Vyšehrad, kde v krásném prostředí tato snad v Čechách nejznámější instituce sídlí, a povídali jsme si s Radkem Musílkem. Ten pracuje v Jedličkárně jako PR manažer a učitel zároveň. Na tom není nic neobvyklého. Od zdravých lidí se liší tím, že se pohybuje na vozíku. I přes své postižení neztrácí optimismus. Naopak. Vystudoval běžné gymnázium a učitelství dějepisu a občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK. V současné době kromě předávání znalostí se také věnuje moderování rozhlasového pořadu HandyCamping na Radiožurnálu.

Radku, o koho se vlastně Jedličkův ústav stará?
„Název Jedličkův ústav nebo Jedličkárna, zná asi každý. Někdo možná ještě ví, že sídlí na pražském Vyšehradě. Většina lidí si ale bohužel myslí, že slouží mentálně postiženým lidem. To ale není pravda. Jedličkův ústav a školy jsou určeny především dětem a mladým lidem s tělesným postižením. To znamená, že třeba sedí na vozíku, špatně chodí nebo nemají ruku, nejsou však hloupí! Pravda, někdo třeba kvůli svému handicapu i špatně mluví, takže běžní lidé si ho pak zaškatulkují mezi „mentály“, jenže to je hluboký omyl a předsudek!“

Uvedl jsi, že máte více škol? Mohl bys k nim něco podrobnějšího říct?
„Máme vlastní gymnázium a sociálněsprávní školu s maturitou, kam mohou chodit i zdraví lidé. Nejeden student Jedličkova ústavu, ať už s postižením nebo bez něj, pak absolvoval vysokou školu.“

Studium zdravých a postižených dětí určitě obohacuje obě strany. Vzhledem k malému počtu žáků i na střední škole v areálu Jedličkova ústavu předpokládám, že se učitelé mohou věnovat žákům individuálně.
„Ano, to souhlasí. Dětem a studentům, kteří sice nejsou zdravotně postižení, ale zažili šikanu a nejrůznější útrapy na předchozí škole, nabízíme velký komfort v této oblasti. Výhodou našich škol je tedy nízký počet žáků ve třídě. Pohybuje se většinou kolem 5 lidí, maximálně dosahuje čísla 10. Jednak to učitelům umožňuje individuální přístup a celkově u nás, díky tomu vládne komorní atmosféra. Neznáme například pojem „násilí mezi studenty“, který řeší tolik běžných škol.“

Radku, zmínil jsi, že Jedličkův ústav je mezi veřejností poměrně známý nejspíš díky dlouhé tradici a historii.
„Ano. Jedličkův ústav a školy byly založeny již v roce 1913, ústav je nejstarším zařízením svého druhu v ČR. Svoje vzdělávací, výchovné a rehabilitační služby poskytuje přibližně 150 klientům z řad dětí a mladých lidí s tělesným a kombinovaným postižením. Jeho současným provozovatelem je hlavní město Praha. Již zakladatel ústavu, lékař a chirurg, prof. Rudolf Jedlička usiloval o plnohodnotné zapojení těchto dětí do běžné společnosti. V této myšlence pokračujeme i my. Snažíme se komplexní péčí a ucelenou rehabilitací připravit naše klienty na vstup do reálného života. Tradice, kterou naše zařízení má, je velká. Mezi lidmi ovšem panuje řada předsudků, které vznikly především v období komunistické totality v letech 1948 – 1989. Tehdejší režim odsunul lidi s postižením do uzavřených budov a areálů. Veřejnost o jejich existenci téměř nevěděla. O tomto tématu se nemluvilo. Po sametové revoluci v roce 1989 se situace radikálně změnila. Politické elity i veřejnost se začaly o tematiku lidí s postižením zajímat. Jedličkovu ústavu a školám však zůstal image divné a uzavřené instituce, kam se odkládají těžce nemocné děti.“

Bráníte se proti těmto hloupým výmyslům?
„Proti tomuto předsudku bojujeme svojí prací již téměř 20 let a mnoho se změnilo. Ti, kteří k nám měli možnost přijít, vidí, že jsme světu otevřená a přátelská instituce. Do našeho bazénu chodí plavat maminky s dětmi z okolí, školáci z blízkých ulic si hrají na našich hřištích. Přesto stále většina veřejnosti neví, že jsme tu především pro děti a mládež s tělesným postižením. V nedávno provedeném průzkumu veřejného mínění 51 % respondentů uvedlo, že sloužíme pro tělesně a mentálně postižené, a 20 % dokonce napsalo pouze pro mentálně postižené. Problém však není pouze neinformovanost veřejnosti. V posledních letech silně pociťujeme výrazný odliv studijně nadaných žáků našich škol. Snažíme se tento trend zvrátit, a proto se ptáme po příčinách.“

V čem vidíš ty, jako učitel, možné příčiny?
„Především je to trend, který započal po roce 1989 a pokračuje dodnes – u nás se mu obecně říká integrace. Laická i odborná veřejnost nabyla přesvědčení, že jediným možným a správným postupem při vzdělávání dětí a mládeže s postižením je jejich umístění do běžných škol mezi zdravé vrstevníky. Naše instituce přitom v jejich očích představuje pravý opak této snahy. Přitom to není pravda.“

Proč?
„V průběhu naší praxe jsme se setkali s nejedním příkladem toho, že nevhodně připravená integrace může napáchat hodně škody. Jedličkův ústav pak sloužil jako záchrana v takových případech. Kdyby byl postup opačný, tedy pečlivá příprava u nás, a pak vstup do světa, mohlo to někdy vypadat úplně jinak.“

Kdo v tomto směru tedy chybuje?
„Především rodiče dětí pod vidinou „prestižní běžné školy“ často zapomínají, že nespecializované zařízení možná poskytne kvalitní vzdělání, ale nemá kapacitu na další služby.“

Jaké služby nabízí Jedličkův ústav?
„Naše zařízení zaměstnává vedle tradičních učitelů i speciální pedagogy, asistenty pedagoga, psychology, logopedy, lingvistku, sociální pracovníky, fyzioterapeuty, ergoterapeuty a zdravotnický personál. Kromě nich máme i ubytovací kapacity s volnočasovým programem a výchovným vedením. Nabízíme také chráněné bydlení „na zkoušku“ nebo respitní (odlehčovací, pozn. red.) péči. Ve spolupráci s dalšími institucemi pomáháme i s hledáním budoucího uplatnění našich klientů.“

Funguje v ČR podobné zařízení s tak širokou škálou služeb?
„Troufám si tvrdit, že takto komplexní nabídku nemůže v ČR poskytnout nikdo jiný. Alespoň ne tak koncentrovaně a provázaně. A to už nemluvím o moderním technickém vybavení našich budov, které by musela běžná škola nákladně pořizovat pro jednoho či dva žáky.“

Co bys vzkázal našim čtenářům závěrem?
„Možná jsme tedy opravdu trochu jiní, ale jenom v tom dobrém slova smyslu!“

x x x

Pokud vás téma zajímá nebo dokonce studujete například speciální pedagogiku, tak vám vřele doporučujeme ke stažení seminární práci http://seminarky.cz/-14774 Vojtěcha Siváka, který pracuje jako učitel v Jedličkově ústavu několik let a velice zajímavě zpracoval historii tohoto zařízení včetně autentických citací z ústavní kroniky.

datum: 25.02.2009 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků