Karel Hynek Mácha: Máj - rozbor k maturitě
Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša - rozbor k maturitě
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor - rozbor k maturitě
Petr Bezruč: Slezské písně
Karel Jaromír Erben: Kytice
Vánoční svátky si většina lidí oblíbila pro neopakovatelnou a pokojnou atmosféru, těsnější sepjetí, vřelost a blízkost mezi lidmi. Zmíněnou atmosféru ovšem vytváří každý sám. Lépe řečeno – každý se na ní musí alespoň něčím podílet. Pro zajímavost a inspiraci, jak se i vy sami můžete na vánoční atmosféře podílet, vám v nastávajícím vánočním období nabídneme několik krátkých, vánočně laděných, ukázek z knihy „Moji milí, drazí“ od plzeňské novinářky Jaroslavy Světlíkové, která ve své knize zaznamenala rozhovory s významnou českou etnografkou dr. Marií Ulčovou. Pro úplnost dodáváme, že Dr. Ulčová se celý život zabývala různými lidovými tradicemi a zvyklostmi.
* * *
Štědrý den
Tak dneska je už dvaadvacátého a vyjádřeno vypůjčenými slovy od klasika, je adventu už nakrátko a blízko, blizoučko je Štědrý den. Ano, už jenom dvakrát se vyspíme a to druhé probuzení bude do toho prý nejkrásnějšího dne v roce. Jestli jste si všimli, já opravdu řekla „prý“. O Vánocích se říká, že jsou to svátky rodiny, ale víte, mně připadá, že už je to jenom takové klišé. Že už to není tak platné jako dřív. V minulosti to opravdu svátky rodiny byly. Děti, i ty dospělé a ve světě roztroušené, snažily se na Vánoce dostat domů, aby rodina byla ke svátečnímu stolu celá. A celou svou rodinu si naši předci chránili i za pomoci pověry. Bylo třeba důležité, aby u stolu seděl vždycky sudý počet lidí. Ten přespočetný, ten lichý by byl vystaven osudu, že se nedožije příštích Vánoc. A tak si třeba pozvali i někoho náhodného zvenku, jen aby počet u stolu byl sudý. Nebo také maličkost. Hospodyně nesměla zapomenout osolit vánočku, aby v příštím roce zůstala rodina celá, aby někdo neodešel navždycky. Když se to stalo, a samozřejmě mohlo se stát, že někdo rodinný stůl musel opustit, protože takový už je řád života, vzpomínalo se na něj a v některých končinách nechávali po štědré večeři na stole misky s jídlem, prý pro ty duše, které měly podle pověry zasednout později v noci ke stolu.
Víte, bylo to obdivuhodné pojetí rodiny. Já jsem se vždycky podivovala tomu sepětí generačnímu, sama jsem si vždycky připadala, že jsem jenom článeček v řetězu minulých a příštích generací. A snad to tak cítil každý prostý člověk. Dovedl také velmi dobře instinktivně vycítit zvláštní atmosféru rodinných svátků. Každý cítil úctu sám k sobě i k bližnímu. Úctu, vzájemnost, vědomí sounáležitosti, takový otevřený důvěryhodný vztah, to všechno, bohužel, nějak vymizelo z našich rodin. Přiznám se, že jsem byla nedávno úplně otřesená, když jsem si ve svých „lidovkách“ přečetla názor odborníka – psychologa docenta Pondělíčka „že to skoro vypadá, že posvátný pojem rodina je dnes obhajován už jen mafiánskými filmy“
Pane Bože, to snad nemůže být pravda! Já vím, že je ode mě neskromné odvolávat se na vlastní rodinu. Nemám žádné právo dávat ji za příklad. I v ní byly všelijaké mráčky, překážky, problémy a také vám nechci kazit předvánoční náladu, ale víte, když si vzpomínám na svoje dětství, zdá se mi, že ty dnešní Vánoce jsou chudší, než bývaly ty naše. Ne snad měřeno nákladností darů. V tom to vůbec nevězí. Pod naším vánočním stromečkem bylo dárků jen pár. Nějaké sešity, tužky, pastelky, kousek oblečení a hlavně na vrchu hromádky vždy pečlivě zabalená nějaká krásná knížka. Na hračky se vlastně ani nepamatuji, s výjimkou jediné panenky. Ta seděla pod stromečkem, když mně bylo dvanáct, a už jsem si s ní nehrála, a tak ji mám dodneška. Ještě má svoje původní šatičky z růžového krystalínu, s malým límečkem a volánkovou sukní, na hlavě bílou rádiovku. Ono se to k těm šatičkám příliš nehodilo, ale taková byla ve třicátých letech minulého století móda, a tak jsme i my holčičky tak chodily. Bráška na jedné staré fotce třímá v ruce Staré pověsti české. Knížku s krásnými deskami, asi také vánoční dar.
Kniha hrála v našich Vánocích velkou roli. Když jsme my děti trochu odrostly, dávaly jsme také knihy svým rodičům. A já jsem už mockrát vzpomínala na tu blaženost, na krásné chvíle, kdy po rozdání dárků si každý zalezl se svou knížkou a začal se probírat jejími ještě vonícími stránkami. A kamínka hřála, na stole vonělo cukroví a čaj, žlutily se tam pomeranče a rděla se jablíčka. Vedle misky s ořechy ležel starý louskáček, který ještě mám, a venku byla opravdu tichá noc, takže jsme hned slyšeli, když Bolfíček přišel vytrubovat koledy a někdo z rodičů mu nesl za troubení podaruněk. Dovedete si představit tu pohodu? Asi ne! Bohužel.
Anebo štědrá večeře. Tu zahajovala jako nejstarší člen rodiny naše babička motlitbou, ve které prosila o požehnání těch darů, které budeme požívati. My děti, které jsme od malička pomáhaly na poli, jsme už brzy začaly chápat, že si ty dary musí člověk zasloužit dobrou a pilnou prací a že toho požehnání shůry je opravdu na výsost třeba, aby se urodilo, aby byl štědrovečerní stůl opravdu bohatý. Vzpomínám i na stavění betléma, co to bylo pro nás děti za zážitek. Viděly jsme tam zářící jezulátko, nad tím anděla v bílé komžičce, jak přináší pokoj a mír lidem dobré vůle celého světa. Poslyšte, nezdá se vám kolik citových zážitků a kolik výchovných momentů bylo v našich starých Vánocích? To všechno dnešním Vánocům už nějak schází. Říct dítěti o těch svátcích, že je to jen takový zvyk, dávat o Vánocích dětem dárky – a já jsem se s tím názorem opravdu setkala – to se mi zdá být trestuhodně málo. Věřte mi, že kdybych měla najít pod stromečkem kufr plný peněz, já bych ho klidně dala za to, abych alespoň někdy mohla ještě prožít Vánoce v pevném kruhu naší staré rodiny. Nevímjak vy, ale já, čím jsem starší, nemocnější a nemožnější, tím víc bych potřebovala oporu těch nejvěrnějších duší, které dokázaly tak spontánně a samozřejmě svou láskou vytvořit nikdy se potom už neopakující pocit sounáležitosti a bezpečí.
Drazí moji, možná nebudete se mnou v mnohém souhlasit, možná jste čekali od své etnografky něco jiného o Vánocích a k Vánocům. Možná budete hájit svou rodinu a svoje Vánoce jako pořád ještě nejkrásnější rodinné svátky v roce. Tím líp. Já budu mít radost z toho, že jsem vás vyprovokovala k tomu, abyste si jako oko v hlavě střežili svůj statek nejvzácnější, svoji pevnou, dobrou rodinu.
* * *
datum: 22.12.2008 | autor: Seminárky.cz
Zaregistrujte se a dostávejte nejlepší nabídky jako první.