Černá a bílá – (anti)semitismus dnes

Na stránkách našeho webu jsme se snažili podat zprávu o osobních zkušenostech dvou židovských žen, které na vlastní kůži prožily Šoa (holocaust) a komunismus. Cyklus uzavírá krátká úvaha mladé, moderní Židovské ženy , která pochází ze svazku Židovky a katolíka. Jako taková vnímá napětí mezi oběma náboženstvími a snaží se nalézt přirozenou cestu k oboum z nich.

Ptal jsem se jí jak je tomu s antisemitismem dnes.

"Právě teď žijeme v době, která je multikulturní a otevřená. Na rozdíl od válečných generací máme to štěstí, že je dnešní klima velmi tolerantní. Mezi oběma póly nenávisti a sounáležitosti dnes leží mnoho valérů šedivé. Nic není černobílé.

Světle šedá
„Byl to takovej kluk jeden židovská!“ Tedy tak trochu sígr, podvodník, ale když šlo do tuhého, schopný a nakonec i poctivý chlap.
Náš současný jazyk v sobě nese mnoho stereotypů, které ani nevnímáme a už vůbec nebereme vážně. Rozlišujeme „židovinu“ (vychytralý podraz a šmelinu), „židáka“ (tedy držgrešli). Všichni víme, že Ježíše zradil Žid. A hodně starších generací si myslí, že za spoustu problémů mohou, tak nějak nekonkrétně a metafyzicky, Židé.
Mluvčí nemají obvykle na mysli nějaké konkrétní osoby, a nemyslí tím obvykle vůbec nic zlého. Je to pro něj jen zažitý stereotyp, jakým si chtějí postěžovat na drobné nespravedlnosti světa. Dělají to způsobem, jaký to dělal jejich otec, a před ním i jejich děd.

Tmavě šedá
Z roztomile protikladného a vcelku pozitivně pojatého „kluka židovského“, se ovšem může v konkrétních situacích stát něco mnohem horšího.
Kupříkladu „ta židobolševická klika, co je u vesla“. Rozuměj všechny porevoluční vládní kabinety u nás, které nám seberou veškerý majetek, a přerozdělí si ho mezi sebou, jak pravil ukřivděným a vyčítavým hlasem můj děda mé matce. Nepřidali mu k důchodu tolik, jak původně předpokládal.
I doma tak nadále musel úpět pod přísnou vládou „té židovky, co ho živila a šatila“. Tedy mojí matky.

Černá a bíla
Jednou večer mne v autobusu na cestě domů obestoupila skupinka šesti dobře živených mladíků. Oblečení do černé kůže, ve vysokých šněrovacích botách, a v takovém počtu se rozhodli, že mi vysvětlí, že není vhodné, abych s nimi cestovala v jednom dopravním prostředku. „Nosaté židovské děvky by měly chodit pěšky, a lépe by udělaly, kdyby odvandrovaly vůbec pryč ze země.“ Byli poměrně hluční. Situace nevypadala příliš optimisticky, ale řidič na ně nedbal.
Někdo jiný ano. Během cesty přistoupil mladík, který neváhal a přisedl si přímo ke mně, na vedlejší volné sedadlo. Toho se mladíci neodvážili, obklopovali mne obezřetně, ale nikomu se sedět vedle „kreatury“ nechtělo.
Chvíli bylo zaražené ticho. Pak se rozproudil hovor o tom, že nejlépe bude další „výchovnou lekci“ nechat na dobu, až vystoupím. Bez toho mladíka vedle, samozřejmě. Ten ovšem sebejistě vstal, a doprovodil mne až domů. Samozřejmost jeho činu vyvedla z míry nejen šest mladíků, ale i mne. Cesta se odehrávala v oboustranném rozpačitém tichu.
Tomu mladíkovi, kterého jsem už poté nikdy neviděla, ještě jednou děkuji.

Bílá
Moje tety tvrdily, že se dá po celém světě cestovat se znalostí jednoho jediného jazyka. Jidiš. Vždycky se totiž najde někdo, kdo porozumí, a pomůže. Vím, že se dnes, den za dnem, spousta mužů a žen, kteří by s úsměvem pomohli, vytrácí tak, jako pomalu mizí lidé, kteří dokáží jidiš mluvit. Nicméně jistý pocit sounáležitosti zůstává dál, mezi mladými lidmi, i napříč generacemi.
Stalo se mi, že ke mně přistoupili naprosto cizí lidé (Židé) a přáli mi hodně štěstí do života. Nejsilněji si ovšem uvědomuji zážitek z vysokoškolských studií.
Měli jsme na škole pana docenta, který byl velmi odměřený, a jeho zjev budil náležitou úctu. Jednali jsme s ním proto opatrně, s náležitým odstupem. Po poslední úspěšně vykonané zkoušce mne dohonil na stanici autobusu, a zajíkavě spustil: „Víte, slečno, už dlouho se na vás dívám. Mám jedno přání a doufám, že se nebudete zlobit. Vy jste určitě naše. Mohu vás obejmout?“"

Ostatní části cyklu Reminiscence naleznete zde:
Příběh osvětimské vězeňkyně
Pod křídly Anděla smrti
Světový den studentstva
Vzpomínky Anny Lukavcové na rok 1939 a léta následující
15. listopad 1939 - památka pohřbu Jana Opletala
Vzpomínky Františka Bartůňka na 28. říjen 1939 a dny následující

datum: 15.12.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků