Reminiscence: Příběh osvětimské vězeňkyně

Závěrečným příběhem ze série vzpomínkových historických článků nás provede paní Šárka Kuželková. Pochází z Trnavy, kde se roku 1920 narodila. Do osvětimského koncentračního tábora přijela ve slovenském transportu. Strávila zde tři a půl roku. „Nevím, jak to člověk mohl vydržet, když nás takhle trápili,“ začíná své vyprávění. V Boha nevěří, říká, že kdyby byl Pán Bůh, tak by nedopustil, aby se takhle zacházelo s nevinnými lidmi.

Okolnosti transportu do Osvětimi
„Bylo to v březnu 1942. Jeli jsme dlouho několik dní, s občasnými přestávkami. Před odchodem do transportu jsme snášeli různá omezení, skoro nikam jsme nemohli chodit, spoustu činností nám zakázali. Nejdříve jely mé mladší sestry, po nich jsem jela já do Osvětimi. Moji rodiče spolu se zbývajícími sourozenci jeli do jiného lágru. Před námi věznili v lágru Rusy. Tehdy ještě Němci nevybudovali krematoria. Mrtvoly byly spalovány v obrovských jámách a polévány hořlavinou. Nám všechno vzali, veškerý majetek. Po těch Rusech jsme nosili oblečení. V lágru bylo vězněno mnoho Židů různých národností z celé Evropy a také mnoho Němců, kteří odporovali totalitnímu režimu.“

Život v lágru
„Po příchodu nás svlékli, ostříhali dohola, hromadně jsme se museli vykoupat. Dostali jsme jedno oblečení po vyvražděných Rusech. Spali jsme v dřevěných barácích bez izolace na palandách po 8-10 lidech. Tam nebylo žádné teplo. Deku na přikrytí jsme měli starou a museli jsme si ji hlídat, každou chvíli by ji někdo vzal. Mezi vězni panovala rivalita. Projevovalo se kdo s koho. To způsobil ten lágrový režim. V zimě ráno jsme stáli při apelu nastoupení v pětistupech a procházející esesák si holí vybíral namátkou lidi, které poslal do plynu. Víte, co člověk prožíval, když to takto kolem vás probíhalo? A když přijely transporty, tak jsme viděli jak z komínů krematorií šlehaly plameny. Dlouho se táhnul tmavý dým, když byla všechna krematoria v provozu...“

Vzpomínky na bratra
„Jednoho z mých bratrů nutili pracovat v tzv. Sonderkommando, což bylo něco hrozného, to si nedovedete ani představit. Podle rozkazu museli všechny i ženy a děti vodit do plynových komor, pouštěli na ně plyn. Dveřním okénkem plynové komory se museli dívat na výjevy těch umírajících lidí, jak trpí. Někteří ještě ani nebyli mrtví a hned je spalovali v pecích.“

V továrně na letadla
„Později se Němci báli prozrazení, tak nás vezli do vnitrozemí Německa, do továrny na letadla. Tam jsme pracovali. Prožívali jsme velký strach při náletech. Američané nevěděli, že v německých továrnách pracují zajatci. Podmínky byly lepší v tom, že jsme často nemuseli stát apel. V této továrně měli esesáci kantýnu. Zbytky jídla a odpad věznění lidé vybírali a jedli, protože hladověli. Já bych to nikdy nejedla. Pak tam pracoval také jeden francouzský zajatec, který se staral o dobytek. Ten nám nosil vařené brambory, které vařil pro prasata. Schovával nám je v hrnci, zahrabaném do hnoje, aby na to esesácká hlídka nepřišla. A lidi to jedli. Dostávali jsme kousek chleba denně a v poledne misku se zeleninovým eintopfem, což dávali také zvířatům. To bylo hrozné jídlo. Já jsem díky tomu vážila 40 kg. Byla jsem jen kostra.“

Vzbouřili se vězni proti dozorcům? Pokusil se někdo o útěk?
„Ano, jeden polský kluk a belgická žena utekli. Po třech týdnech je chytli. Všichni jsme museli nastoupit a dívat se jak je vezou do krematoria. Esesáci nařídili, že je jejich přátelé musí odvést ke spalovacím pecím a spálit zaživa. Ti přátelé je moc přemlouvali, aby je před spálením zastřelili. Tak je nakonec jeden z esesáků zastřelil.“

Paní Kuželková nejvíce odsuzuje trýznivé a zvrhlé způsoby zabíjení a týrání vězňů...
„Nechápu, jak toto Němci mohli dělat. Vždyť to byl a je relativně kulturní národ. Jak je ten Hitler mohl k těmto činům zfanatizovat. Ale všichni nejsou stejní, spousta Němců byla také vězněna v Osvětimi.“

Jak vzpomínáte na osvobození?
„Němci nás před osvobozením zavřeli. Krátce nato přišli Američané a ti nás pustili. Žádná doprava nefungovala, vandrovali jsme zpět do Československa. Esesáci, kteří nás hlídali, utekli a zůstalo po nich spousta věcí a jídla. Lidé se chtěli najíst. Opékali si maso, přejedli se a následkem toho bohužel zemřeli. Mnoho jich takto zemřelo. Nejkrásnější zážitek pro mě znamenalo překročení německo-českých hranic.“

Jak jste prožívala poválečná léta?
„Po válce jsem zůstala v Praze kvůli sestře, která se léčila s tuberkulózou. Později jsem se seznámila s manželem, prožila jsem s ním krásný život. Komunisté mi žádné problémy nedělali. Doplnila jsem si vzdělání, pracovala jsem jako kuchařka a později jako vedoucí kuchařka ve školní jídelně. Moje kolegyně tušily, co jsem asi prožila. Ale já jsem o tom nemluvila. Lidé se ke mně chovali slušně. S nikým jsem neměla žádné konflikty. Manžel se ke mně choval moc hezky. Pracoval jako vedoucí účtárny v ČKD. Vychovala jsem moc hodné a zdravé děti. Dokonce mám už i pravnučku. Nikdy jsem nebyla vážněji nemocná.“

Dokážete si nějak vysvětlit tu vlnu nenávisti, která stihla židovské obyvatelstvo?
Židé vlastnili průmyslové podniky, majetek. Nejspíš závist vystupňovala nenávist vůči Židům. Hitler chtěl nahrabat majetek a bohatství.

Paní Alena Fischerová, jejíž příběh jste si mohli na našem webu přečíst před několika dny, rovněž i paní Šárka Kuželková v současné době spokojeně žijí v krásném prostředí nově vybudovaného židovského Domova sociální péče Hagibor v Praze. Hagibor v českém překladu z hebrejštiny znamená hrdina. Nepochybně většina obyvatel Hagiboru s podobnými osudy jako zmíněné seniorky jsou skutečnými hrdiny tím, že přežili a dokázali se vyrovnat se svým osudem.

Antisemitismus patří mezi aktuální a ožehavá témata bohužel i dnes. Počínaje ubohými vtipy o židovských občanech, přes rasistické vulgární výpady a fyzickými útoky konče. O tom by mohla vyprávět jedna má známá, o které jsem se dozvěděl, že je židovského původu až v momentě, kdy jsem jí řekl o tom, že připravuji na toto téma reportáž. Mladá, sympatická, vzdělaná a pracovitá žena. Přesto se ve společnosti najdou tací jedinci, kteří nepochopitelně hanlivě poukazují na její původ. Její zkušenosti a zážitky si ve zkratce můžete přečíst na našem webu při příležitosti židovského ekumenického svátku Chanuka.