Reminiscence: Pod křídly Anděla smrti

Paní Alena Fischerová se narodila v roce 1923 ve velké a tradiční židovské rodině ve městě Mukačevo na Podkarpatské Rusi. Tato oblast tenkrát tvořila součást Československa. Prožívala relativně klidné dětství, pomáhala svému otci v jeho obchodě. Pilně studovala na gymnáziu. V jejích patnácti letech se ale změnil režim. Nad Mukačevem, ve kterém již od pradávna žila velmi početná židovská komunita, převzalo správu Maďarsko v čele s fašistickým diktátorem Horthym. Jeho režim pod Hitlerovým tlakem vydával protižidovská opatření, která zásadním způsobem omezovala život židovským obyvatelům. Ti ale přesto až do roku 1944 nemuseli nosit hvězdy, nebyli posíláni do lágrů. „Oni říkají, že Horthyho manželka byla snad Židovka,“ uvádí v této souvislosti paní Fischerová. Bohužel se ona s celou svou rodinou transportu do Osvětimi nevyhnula. Na přesný odjezd transportu si již vzhledem ke svému věku nevzpomíná. Zato bolestné vzpomínky a prožitky se jí vybavují i po 60 letech ve zřetelných konturách.

Jak jste této protižidovské náladě jako mladá studentka gymnázia rozuměla?
„V patnácti letech nijak. Nic nám neřekli. Nechápali jsme to. A když už někdo něco řekl, tak spíš poukazoval na to, že Židé jsou bohatí. Židé zkrátka něco dokázali, dobře hospodařili. U nás tenkrát na Podkarpatské Rusi nebylo moc bohatých lidí. Lidé nám snad záviděli. Viděli, že jsme nosili lepší oblečení, studovali jsme dobré školy.“

Setkala jste se s antisemitickými reakcemi i u Vašich spolužáků?
„Ne, to jsem nikdy nepocítila! Naopak mezi studenty panovala solidarita. Chránili nás. Když věděli, že bude kontrola nebo razie, tak nám dali všechno vědět. Díky tomu jsme se vyhnuli mnoha dalším potížím. Byli jsme strašně moc pronásledovaní. Nejprve ze strany našich sousedů, se kterými jsme do té doby běžně vycházeli. A potom po příchodu Němců.“

Mohla byste popsat okolnosti Vašeho odjezdu do Osvětimi?
„Večer přišli vojáci a ráno už jsme jeli v transportu do Osvětimi. Panoval velký chaos. Vůbec nic jsme nevěděli. Nikdo nám nic neřekl. Jeli jsme v nákladním vlaku, jeden na druhého namačkaní. Čtyři dni bez jídla pití a možnosti opustit alespoň na chvíli vagon. To kvůli naprostému utajení. Strašně jsme se báli.“

Co se dělo po příjezdu do Osvětimi?
„Přijela jsem v maďarském transportu. Vlak přijel na nádraží u Osvětimi, kde nás vykládali jako dobytek. Pak jsme šli pěšky do lágru. Ztratila jsem ponětí o čase. Tam jsem se poprvé setkala s Josefem Mengele. Vzhledem k tomu, že jsem přijela se svou sestrou dvojčetem, tak jsme byly v častém a těsném kontaktu s Josefem Mengele. Na levé předloktí mi vytetovali číslo A 3622. Písmenem „A“ se označoval maďarský transport.“

Jak na Vás dr. Mengele působil?
„Jako krásný, milý a příjemný člověk. Citlivě komunikoval. To se nedá pochopit, že by dokázal někomu ublížit. Studoval mě a moji sestru, protože jsme byly dvojčata. Když byl apel a byla kontrola, tak se choval normálně. Nebála jsem se ho. Věděla jsem, že to je Josef Mengele, ale o těch hrůzných pokusech, které prováděl, jsem nevěděla. Všechno se pečlivě utajovalo.“

Víte něco o osudu Vašich rodičů?
„Šli hned po selekci na nádraží do plynu. Nic o nich nevím. Maminka se mohla zachránit, mohla jít s námi. Chtěla ale zůstat s tatínkem. Šla s ním na opačnou stranu, na kterou Mengele ukázal při selekci, než já se sestrou.“

Jaký byl Váš každodenní život v lágru?
„Měla jsem trochu protekci díky tomu, že jsem byla z dvojčat. Žili jsme v lágrovém baráku, který byl plotem oddělený od ostatních kvůli tomu, že jsem byla ve zvláštním programu dr. Mengele. Strašně jsme ale hladověli. Opakovaně nás Mengele prohlížel, měřil, zkoumal. Mengele chtěl, abychom se já se sestrou s jinými mužskými dvojčaty sblížily a zjišťoval, zda budeme mít také dvojčata. Nakonec k tomu nedošlo, nestihlo se to. Ale ti, co byli před námi, tak na nich to vyzkoušel. U nás v rodině to tak bylo, že babička měla dvojčata, maminka měla dvojčata. Hodně nás také tloukli. Museli jsme se i my vězni mezi sebou tlouct. Viděla jsem kolem sebe mnoho mrtvých. Večer si lehli a ráno už se nevzbudili. Zažívali jsme příšerný teror.“

Jak probíhalo osvobození tábora?
„Osvobodili mě při pochodu smrti. Vyšli jsme z Osvětimi do německého vnitrozemí. Hodně lidí při pochodu zastřelili, protože nemohli dál. Moje sestřenice se svojí sestrou, přestože byly jinak zdravé, tak už nemohly dále… Sama dnes těžko chápu, co jsem vše vydržela. Naštěstí nás Rusové osvobodili, německá hlídka utekla. Nechápali jsme, že jsme osvobození. Byli jsme vysílení, zblblí. Rusové nám dávali hodně jídla a řada lidí následkem přejedení a průjmů zemřela. Lidé nebyli zvyklí jíst a proto do rána umřeli. Rusové to nedělali se zlým úmyslem, lidé hladověli, proto jim v dobré víře poskytli tučné jídlo. Naproti tomu Angličané odměřovali dietní balíčky, což bylo lepší. Vážila jsem kolem 30 kg, byla jsem kost a kůže.“

Jak jste prožívala poválečná léta?
„Po válce jsem se seznámila v Praze s mým manželem, který také strávil několik let v lágru. S ním jsem prožila dlouhé a krásné manželství. Z tuberkolózy jsem se vyléčila, strávila jsem několik měsíců v různých sanatoriích. Sestra, která také onemocněla tuberkulózou a přestože se léčila, tak této nemoci podlehla. Já jsem si dokončila školu. Manžel vystudoval strojařinu na vysoké škole.“

Zajímala jste se, co se dělo s nacistickými pohlaváry?
„Sledovala jsem Norimberské procesy. Byla jsem ráda, že někteří byli pochytaní. Ale bylo jich málo. Všichni Němci nejsou vinní, nemůžeme je obviňovat. Někteří nám také pomohli. Když jsem jela transportem, tak nebylo nic k jídlu a pití. Jeden Němec propašoval okénkem transportního vlaku k tatínkovi hrnek s kávou.“

Jak se Vám a Vaší rodině vedlo za komunismu? Působil Vám režim kvůli Vašemu původu nějaké problémy?
„Komunisté mě a manžela nechali v klidu. Někdo ale dával určitou nevraživost vůči Židům najevo, jiní si to nechávali pro sebe. Například náš soused, esenbák (tehdejší příslušník Sboru národní bezpečnosti, pozn. red.), poukazoval na to, že jsme Židé a naváděl svého syna proti našemu. Celý život jsem strávila jako žena v domácnosti. Žádný příjem jsem neměla. Naši příbuzní, kteří žili na Západě, nás podporovali. Díky nim jsme přežili. Já jsem nedostala od státu ani korunu. Teprve nedávno mě Němci odškodnili. A také pobírám vdovský důchod po manželovi. Předtím ale vůbec nic. Ty peníze jsme ale jako rodina potřebovali mnohem dříve, teď je nepotřebuji.“

Co byste ještě uvedla závěrem?
„Člověk se v životě vyrovná se vším, díky této zkušenosti. Nikdy jsem u žádného psychologa nebyla, sama jsem se s tím vyrovnala. Jsem ráda, že se o mém příběhu mladí lidé dozvědí. Dosud se mnou nikdo o tom nemluvil.“

Paní Fischerová díky velkému štěstí přežila katastrofální životní podmínky a muka v nejhorším a největším vyhlazovacím táboře. Nesmírně obdivuji osobní statečnost, klid a rozvahu, se kterou tato dáma o svých prožitcích mluvila. Za naši redakci jí přeji pevné zdraví!

Související odkazy:
Vše o holocaustu – genocidě a pronásledování Židů a Romů
Fakta o Josefu Mengele
Osvětim

Tip na zajímavou literaturu
Upřednostňujete-li klasické knihy před internetem a nastolené téma vás zaujalo, tak bychom vám rádi doporučili velmi čtivou a lehce psanou knížku od Karen Levine – Hanin kufřík. Autorka textu popisuje skutečný příběh české židovské dívky Hany Bradyové, která ve 13 letech zahynula v Osvětimi. Příběh její rodiny rekonstruovala Fumiko Išoka, zakladatelka Tokijského centra pro studium holocaustu. Ta v roce 2000 obdržela z depozitářů koncentračních táborů kufřík, na jehož vrchní straně byla bíle napsána tato slova: Hana Brady, 16. 5. 1931, sirotek. Kvůli dotazům mnoha japonských dětí navštěvujících tokijské centrum, paní Fumiko podnikla detektivní cestu napříč kontinenty s cílem hledat stopy po malé majitelce kufříku. Záhada Hanina kufříku ji vrátila o sedmdesát let zpátky k malé dívce a její rodině, která žila šťastně v Československu do té doby, než došlo k nacistické invazi. Putovní výstavu s jejím životním příběhem, která vznikla v Japonsku v roce 2001, shlédlo během prvních 12 měsíců přes 52 tisíc návštěvníků. Následně byla vydána kniha, které se jen v Japonsku prodalo přes 95 tisíc výtisků. České vydání knihy je doplněno o úvod, který pro české čtenáře napsal Jiří Brady, bratr Hany Bradyové, který holocaust přežil a po válce odešel a žije v Torontu.

Záznam rozhlasového pořadu "Hanin kufřík" si můžete poslechnout zde.
Web rodiny Bradyových, žijících dnes v Kanadě.

datum: 24.11.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků