Reminiscence: 15. listopad 1939 - památka pohřbu Jana Opletala

Předkládáme vám, čtenáři našeho webu, další ze série historicky zaměřených článků.
Společně s panem Františkem Bartůňkem se vám snažíme zprostředkovat události, které významně ovlivnily české vysoké školství. Začali jsme vzpomínáním na 28. říjen 1939 a nyní se zaměříme na 15. listopad 1939. Na tento den byl stanoven pohřeb Jana Opletala, medika, kterého smrtelně postřelila německá policie při protifašistické demonstraci.

Pane Bartůňku, v jaké atmosféře probíhal Opletalův pohřeb? Plánovali tehdy studenti nějaké protesty?
„Samospráva Hlávkovy koleje, kde Opletal bydlel, se ujala organizace účasti studentů na smutečním aktu. Německá policie chtěla účast studentů na pohřbu zakázat. Předseda kolejní samosprávy se musel svou osobou zaručit, že při pohřbu bude zajištěn naprostý klid a pořádek. Představitelé Hlávkovy koleje rozeslali do všech pražských kolejí i na všechny fakulty písemnou výzvu k důstojnému a naprosto klidnému pohřbu. Předem se dohodl průběh pietního aktu: kolejáci z Hlávkovy koleje ponesou rakev z prosektury na Albertově do pohřebního auta, které ji odveze na Opletalovu rodnou Hanou, kde ji uloží na vesnickém hřbitově. V Praze tedy mělo proběhnout oficiální rozloučení za účasti pozůstalých.“

Jak se vyvinula skutečnost oproti plánu? Jak se vyvinula skutečnost oproti plánu?
„Nastal studený podzimní den. Obřad se měl konat po 10. hodině, ale již od samého rána proudily mohutné zástupy studentů na Albertov a prostranství před prosekturou se zcela zaplnilo. Na katafalku stála čestná stráž studentů z Hlávkovy koleje. Zástupci jednotlivých fakult a studentských korporací přišli s květinami vzdát poslední poctu padlému hrdinovi. Konečně se objevilo pohřební auto. Nejbližší Opletalovi kamarádi vzali rakev na ramena a nesli ji k autu. Nastalo hrobové ticho. Následně nikým nedirigovaný dav mohutně zpíval českou hymnu „Kde domov můj“. Zpěv ještě nedozněl a ozval se zvuk sirény policejního auta. Policejní auto plnou rychlostí vjelo do davu studentů. Nebylo kam ustoupit. Studenti pískali a volali: „Fuj, pryč s policií“. Auto rychle zmizelo. Snad šlo o provokaci nebo o rozhodnutí policejního komisaře. Jisté je, že tento akt znamenal zapálení doutnáku, který uvedl napjatou atmosféru k výbuchu. Nepřehledný dva se dal na pochod do centra města. Vlnil se jako burácející moře. Pouliční provoz se zastavil a lidé na nás mávali. Došli jsme se na Národní třídu. Tempo rychlého pochodu náhle ochabovalo. Naráželi jsme na přední řady. Tušili jsme, že se vpředu něco děje.

Dozvěděli jste se, co se stalo? Zasáhly proti Vám oddíly SS?
„Teprve později nám řekli, že do čela průvodu narazilo vojenské auto s německými důstojníky, kteří se snažili demonstranty zastrašit a rozehnat. Marně! Studenti auto převrátili a důstojníky zasypali sprškou dlažebních kostek. Dravý proud demonstrantů se hrnul dál na Staré Město směrem ke Staroměstskému náměstí. To však již zasáhla policejní mašinérie. Před námi se objevila nákladní auta, obsazená po zuby ozbrojenými příslušníky SS a četníky. Seděli strnule na šedivých lavičkách, ocelové přilby na hlavách, ruce na spouštích pušek. Vzbuzovali dojem strašného mechanismu, do něhož stačí našeptat rozkaz, aby začal ničit, zabíjet a vraždit. Úzké uličky a hustá síť průchodů nám posléze posloužily k rychlému úniku. Rozbíhali jsme se nejrůznějšími směry. Najednou se ozval drásavý tón klaksonů policejních aut, která na plný plyn a v řetězové formaci vyjela na Smetanovo nábřeží. Začala vlastní přepadová a čisticí akce. Pud sebezáchovy a někde v skrytu duše i strach nás donutil se uchýlit do bezpečí. Já jsem se ukryl na Filozofické fakultě UK. Policejní auta se jako smršť přehnala kolem nás směrem k Právnické fakultě UK. Někteří studenti prchali přes Mánesův most na Letnou a část jich byla ještě na mostě. Policie nás úspěšně rozehnala. To nejhorší ovšem následovalo o dva dny později...“

x x x

V pondělí 17. listopadu zakončíme vyprávění pana Bartůňka a navážeme vzpomínkami paní Anny Lukavcové. Tím ale naše série nekončí. V následujících článcích vám přiblížíme zážitky dvou žen, které přežily věznění v koncentračním táboře Osvětim.

Dobře zpracovaný sled událostí si můžete přečíst v článku Jan Opletal jako symbol hrdého vzdoru.

datum: 15.11.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků