Ženy vs. muži drobnohledem spisovatelky Ireny Obermannové

Nejvděčnějším tématem nejrůznějších společenských hovorů bývají vztahy mezilidské, zvláště pak vztahy mezi muži a ženami. Co člověk, to jiný názor. Většině mužů se ježí chlupy a vlasy hrůzou při zaslechnutí slova feminismus. Každopádně letmým pohledem do historie bychom se zděsili, čím vším si naše prababičky musely projít a co jim bylo odpíráno. Například v Čechách teprve před 108 lety směly studovat první ženy na Univerzitě Karlově medicínu a farmacii. Volební právo mají ženy v Česku 90 let a po stejnou dobu platí rovnost mužů a žen před ústavním zákonem. V současné době, kdy na mnohých oborech převažují studentky, vše nasvědčuje výraznému zlepšení. Přesto existují situace a oblasti, kde se rozdílné postavení smazává velmi pozvolna. Ženy v arabském světě se lepšího zacházení a práv domáhají jen velmi obtížně a mnohdy s podporou mezinárodních organizací. Oslovili jsme českou přední spisovatelku Irenu Obermannovou, která píše úspěšné romány (nejen) pro ženy a troufáme si tvrdit, že vztahová problematika je jejím „denním chlebem“.

Paní Obermannová, jak vnímáte současnou ženu? Její pozici a úlohu ve společnosti? Dochází podle Vás k určité nivelizaci mezi muži a ženami?
Souhlasím s filosofem Milanem Machovcem, že třetí tisíciletí je tisíciletím žen. Ale jestli je to dobře nebo špatně, to netuším. Pravda je, že po několik tisíciletí byly handicapovány ženy a já myslím, že nakonec je to posílilo. Teď možná začínají mít problém muži, jsou zmateni ženskou razantností, silou, hledají svou novou roli ve vztahu, v rodině. Já pevně věřím, že jim to prospěje stejně jako ženám. A přeju jim, aby jejich nejistota netrvala tak dlouho.

V současné době ženy vykonávají profese, činnosti a role, o kterých jejich babičky jen snily. Určitě je dobře, že se ženám otevírá přístup do politiky, řídících funkcí, technických profesí. Nevnímáte ale tak trochu současný vývoj proti přirozenosti a „přírodě“? Kam podle Vás tato situace může vyústit? Mám tím na mysli, že ženy přebírají tradiční modely mužského chování, jednání a mužské role.
S tím nesouhlasím, mně připadá nepřirozené, aby někdo jen proto, že je jiného pohlaví, něco nemohl. Nemyslím si, že technické či politické profese ubírají ženám na ženskosti. To je mužská obava a je zcela zbytečná a hloupá.

Ve svých knihách hodně přetřásáte vztahy mezi muži a ženami. Svými negativně laděnými výroky mnohdy mužům přisuzujete horší charakteristiky. Jaký je vlastně Váš vztah k mužům?
Jak říkám – držím jim palce. Muže mám moc ráda, jen o mě média vytvořila pár nesmyslných výroků, které se v nich stále opakují. Já už to neřeším. Mám ráda osvícené muže, kteří nepotřebují ženám panovat, to je celé. Takových mužů je chvála Bohu stále víc.

Jakým čtenářkám nebo čtenářům jsou určeny Vaše knihy?
Na tuto otázku mi nepřísluší odpovídat. Na autorovi je, aby psal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nikoliv, aby se vědomě zaměřoval na nějaké cílové skupiny jako to dělají například televizní pořady či časopisy. Možná si někdo myslí, že jsem na začátku své spisovatelské dráhy sedla a zamyslela se – tak pro koho bych asi tak mohla psát? Nejlepší by byly rozvedené ženy! Tak takovou úvahu jsem opravdu nikdy neudělala. Mé knihy jsou určeny komukoli a jsem ráda za každého čtenáře.

Co se prostřednictvím Vašich textů snažíte čtenářům sdělit?
Já se nesnažím, já prostě píšu, jak mi zobák narostl. Píšu o svých pocitech a píšu o tom, co si myslím. A více či méně se skrývám za své hrdiny.

Kde sbíráte inspiraci?
Všude. Člověk se nemusí inspirovat nějakými mimořádnými zážitky, lze psát téměř o všem. Někdy je pro mě velmi inspirativní třeba taková jízda autobusem. Stačí se dívat, poslouchat, vybírat si ze skutečnosti a spojovat dohromady různé zážitky. Víte, já v duchu píšu, i když vařím nebo třeba řídím.

Vaše texty působí autoterapeuticky. Jsou tak trochu návodem pro ostatní, že si vedením nějakého deníčku může mladý člověk vyrovnávat se svým okolím, společností. Pomáhá Vám osobně v tomto směru psaní? Mohlo by to pomoci třeba i našim čtenářům, čtenářkám?
Psaní pomáhá, to vám řekne každý terapeut. Ale já myslím, že pomáhá především tvůrčí přístup ke světu a k životu. Někoho baví vařit, někdo háčkuje – to všechno může být umělecká i terapeutická činnost. Jde o to, aby člověka bavila. Mě baví psaní a psala jsem odmalička. Nic jiného neumím. Někdy si říkám, že bych zas chvíli ráda háčkovala, ale bohužel k tomu nemám předpoklady.

Na čem v současné době pracujete?
Mám rozepsanou knížku o spisovatelce cestující do Říma, jde o takovou pomalou četbu, celý román se odehrává během několika málo dní. Opravdu nevím, kdy ji dokončím, válčím pořád s časem. Dále pracuji na seriálu pro Českou televizi, ale téma je zatím tajné.

A jaký je váš názor? Podělte se o své postřehy a komentáře v diskuzi pod článkem!

x x x

Spisovatelka Irena Obermannová, narozena 1962, absolventka dramaturgie a scenáristiky na Filmové fakultě Akademie múzických umění. Napsala mnoho úspěšných knih: Deník šílené manželky (1998), Divnolásky (1999), Příručka pro neposlušné ženy (2003), Nezavěšujte se (2005), V pěně (2007), Matky to chtěj taky (2007), Normální zázraky (2008). Podle knihy Deník šílené manželky vznikl stejnojmenný televizní film (v produkci České televize v roce 2000).