Chtěl bych být dnes studentem vysoké školy

Na vysokou školu jsem se hlásil v roce 1995. Byl jsem mladý, plný ideálů a ekonomických vizí. Mou vysněnou školou byla Vysoká škola ekonomická (VŠE) v Praze. Na přijímačky jsem se učil z rukou psaných okopírovaných poznámek od starších studentů, protože tehdy žádné přípravné materiály, učebnice a přípravné kurzy neexistovaly. Jediný přípravný kurz z matematiky (ze které jsem měl největší obavy) v té době pořádala plzeňská univerzita, ale to bylo pro přijímačky na VŠE k ničemu. Přesto jsem se dostal hned napoprvé, i díky bonusovým bodům za dobrou maturitu, na obor mezinárodní vztahy.

V září roku 1995 jsem na vytouženou vysokou školu nastoupil a bylo to něco. Přivítalo mne 2500 spolužáků, dojíždění mezi učebnami na Jižním městě a Žižkovem, dočasné bydlení v hotelu (protože kolej dostávali jen studenti bydlící více než 130 kilometrů od Prahy, což jsem nesplňoval) a také samostatná tvorba rozvrhu a přihlašování na zkoušky jen přes počítač. Dnešní studenti můj povzdech nad správou studia přes počítač už určitě nepochopí, ale tehdy čekala před počítačovou místností na VŠE, což bylo jediné místo, odkud se dalo zapsat na předměty a zkoušky, dnem i nocí fronta studentů žádostivých někam se zapsat a urvat místo ve zvoleném předmětu nebo termín zkoušky. Kdo přišel pozdě, nemohl si už moc vybírat. Jen na okraj připomenu, že spousta mých spolužáků v roce 1995 viděla počítač až tam.

V tak obrovském kolektivu se jeden musí rychle zorientovat a zakotvit, a tak jsem se přihlásil do studentské organizace AIESEC. Ta současně fungovala jako výdělečná firma, která svůj zisk investovala do organizování různých vzdělavacích akcí pro studenty, a tak jsme se družili a zároveň učili základům byznysu.

V době našeho studia probíhal porevoluční ekonomický boom, vznikalo mnoho nových firem, přicházely zahraniční podniky, existovala spousta „děr na trhu“, všichni měli velké ambice uspět a žádaný byl každý, kdo uměl alespoň nějaký cizí jazyk. Byli jsme totiž první generací porevolučních absolventů, jejichž studium bylo již čistě ekonomické a očištěné od totalitní ideologie. Mnozí spolužáci založili vlastní firmy, pracovali na plné úvazky od prvního ročníku a dělali závratné kariéry ještě jako studenti. Práce a kariéra vtrhla do našeho studijního života, který ještě ani pořádně nezačal. Právě proto někteří studium ani nedokončili...

A jaké to mají studenti dnes?

Dnes si uchazeči o studium mohou vybírat z desítek speciálních přípravných učebnic a několika typů přípravných kurzů po celé ČR podle svého oboru. Velké univerzity, včetně VŠE, vybudovaly nové auly, kampusy a studium prvních ročníků se snaží koncentrovat do jednoho místa (například studenti VŠE stráví celý první ročník jen v moderních učebnách na Jižním městě). Vzniklo mnoho nových studentských organizací, sportovních a zájmových klubů. Koleje zejí prázdnotou. Tytam jsou fronty na koleje, přehlašování trvalého pobytu nejlépe k tetičce do Brna. Stát vyplácí příspěvek na bydlení přímo studentům, kteří raději využívají pronájmů místo bydlení na koleji. Ekonomická prosperita společnosti a zajištění rodiče zaručují „studium v pohodě“, přivydělat si na brigádě může každý.

Mají tedy studenti v dnešní době nějakou nevýhodu oproti studentům z devadesátých let?
Po dlouhém přemýšlení mne napadá jediná věc. Období překotného vývoje je za námi, společnost a ekonomika se usadila, mezery na trhu jsou zaplněny. Nastala doba standardně budovaného kariérního postupu. Absolventů je relativní dostatek, zaměstnavatelé na ně kladou větší nároky. Šance na raketovou kariéru jsou podstatně menší.

Na závěr bych všem dnešním studentům popřál, aby krásná studentská léta prožili naplno. Aby si obor vybírali jen podle svých zájmů, protože dnes se uplatní v jakémkoli oboru, dokonce i v jiném než vystudovali.

Jiří Kadlec
ředitel vzdělávacího portálu www.KamPoMaturite.cz a nakladatelství Amos

datum: 06.10.2008 | autor: Jiří Kadlec

»» kompletní seznam úvodníků