"Kupec benátský
Shakespeare William
Shakespeare ve hře Kupec benátský, kterou napsal někdy v letech 1596-1598, tiskem pak hra vyšla roku 1600, pracuje s v té době hojně užívanými literárními stereotypy žida, lichváře, a se stereotypem tzv. italské komedie.
Na židy bylo v tehdejší době pohlíženo v zásadě dvojím způsobem, byli zobrazováni buď jako ďáblové, což mělo oporu v biblickém Novém zákoně, konkrétně v postavě Jidáše, anebo jako proroci a patriarchové vzbuzující úctu a obdiv. Tento obraz se opíral zase o starozákonní postavy, zejména o postavu Mojžíše a Daniela. Obě tyto podoby existovaly ve středověkém divadle, z něhož vyrůstalo divadlo alžbětinské, vedle sebe, především stereotyp hrůzostrašného a zároveň komického žida-ďábla byl nesmírně živý. Jak vidno, tato zobrazení se napájela výhradně z literární a divadelní tradice, neměla oporu ve skutečnosti (v Anglii Shakespearovy doby žádní židé oficiálně nežili), ale v mýtu (v určitém souboru kolektivně sdílených představ a stereotypů, který žije nezávisle na skutečnosti, což ovšem nikterak nezmenšuje jeho působnost). Oba pohledy na žida Shakespeare zpracovává v postavě Shylocka, ve kterém je jak něco z ďábla, tak něco z patriarchy. Stereotyp lichváře byl, zjednodušeně řečeno, totožný se zobrazením žida jakožto ďábla a stal se jakousi personifikací zla a ošklivosti. V syžetovém stereotypu tzv. italské komedie se mladí romantičtí milenci vezmou proti vůli lakomého a despotického starce (ten funguje jako komediální stereotyp) a přitom se ještě zmocní alespoň části jeho majetku. Všechny tyto zaběhnuté stereotypy Shakespeare využívá, záměrně je ovšem komplikuje a otevírá tak hru nejrůznějším interpretacím.
Titulní postavou není výše zmíněný žid Shylock, ale křesťanský kupec Antonio, nicméně již od doby svého vzniku byl Shylock považován za natolik důležitou postavu, že hra byla nazývaná také Benátský žid.
Hra se odehrává na dvou místech, jednak v Benátkách a potom v jakési pohádkové zemi, která se jmenuje Belmont, kde žije krásná a bohatá Porcie. Za ní se chce vypravit a vzít si ji za ženu Benátčan Bassanio, ale nemá na cestu dostatek peněz. Poprosí svého přítele Antonia o půjčku, ten má veškerý majetek na moři, ale dovolí Bassaniovi, aby peníze sehnal v Benátkách na jeho úvěr. Bassanio je sežene od židovského lichváře Shylocka, jenž požaduje za pokutu v případě včasného nezaplacení „jen tak pro zasmání“ libru masa z Antoniova těla. Shylockova dcera Jessika je zamilovaná do dalšího Benátčana Lorenza, uteče s ním a sebou vezme kus otcova majetku. Shylock zuří a ujišťuje kupce, že na pokutě bude trvat. Antoniovy lodě stihne pohroma a Shylock mu chce vyříznout dohodnutý kus masa. Mezitím v Belmontu Porcie podle vůle svého zesnulého otce podrobuje své nápadníky jisté zkoušce. Nápadníci musí volit jednu ze tří (zlaté, stříbrné a olověné) skříněk, uhodnou-li dostanou Porcii za ženu, neuhodnou-li musí odjet a vícekrát se nesmějí dvořit dámě. Bassanio ve zkoušce obstojí, stihne ho ale list od Antonia, ve kterém mu jeho přítel popisuje v jakém nebezpečí se ocitnul. Bassanio od Porcie dostává peníze, aby jimi Antonia vykoupil. Shylock o úplatě nechce nic slyšet, chce Antonia zabít. Porcie se přestrojí za doktora práv Bellaria, jenž má spor rozhodnout. Nejprve neúspěšně naléhá na Shylockovo milosrdenství. Když nic nezmůže, dovolí Shylockovi, aby maso vyřízl. Musí ale vyříznout právě jednu libru masa a nesmí přitom prolít ani kapku krve, jinak zemře. Protože usiloval o život Benátského občana propadá mu veškerý majetek a musí podstoupit křest. V závěrečném dějství se novomanželé radují v Belmontu a Antoniovi se zcela nečekaně vracejí tři lodě.
Z tohoto krátkého shrnutí vysvítá, že Kupce benátského bychom s klidným srdcem mohli nazvat komedií s pohádkovými motivy, stejně jako o dva roky starší Sen noci svatojánské. Tak jednoduché to ale není. Vše (postavy a jejich motivace, prostředí) je zde dvojznačné.
Stejně jako ve Snu noci svatojánské zde máme dvojí prostředí – jedno reálné a druhé řekněme fantazijní, pohádkové. Kontrasty mezi Belmontem a Benátkami ovšem nejsou tak jednoznačné, jsou-li vůbec nějaké. V obou prostředích hrají značnou roli peníze (Porcie je pohádkově bohatá a nevíme, jestli Bassanio touží po krásné ženě nebo po jejích penězích. Porcie sama říká, že chce být tisíckrát krásnější, a desettisíckrát bohatší, jen aby pro Bassania zvýšila svou cenu) a peníze se také promítají do jazyka všech postav.
Porcie není také jednoznačně kladnou pohádkovou postavou. Když hovoří se svým prvním nápadníkem, marockým princem, ujišťuje ho, že jí jeho černá pleť v žádném případě nevadí. Poté, co marocký princ neuspěje ve zkoušce, ale řekne: „Příjemná ztráta! Ať si jde, a hned! Kéž stejně skončí, kdo má jeho pleť!“ Belmont i jeho obyvatelé mají tedy k pohádkovosti dost daleko.
Dalším posunem od Snu noci svatojánské je zrelativizované užití jazyka. Jestliže ve Snu vznešené postavy ( na athénském dvoře nebo pohádkové postavy v lese) mluví výhradně blankversem (chvílemi i rýmovaně) a postavy z lidu - divadelní ochotníci, zase prózou, pak v Kupci benátském je toto rozlišení postav a prostředí pomocí jazyka značně pomíchané. Když poprvé zavítáme do pohádkového Belmontu, překvapí nás, že Porcie se svou služkou Nerissou rozmlouvá v próze. Také v citově vypjaté, často citované pasáži ve III.dějství, která je považovaná za svrchovanou básnickou deklaraci rovnosti ras, Shylock mluví prózou („Nemá žid oči? Nemá žid ruce, ústrojí, údy, smysly, náklonnosti, vášně? Jednou živ potravou, jedněmi zraňován zbraněmi, k jedněm náchylný nemocem, jedněmi léčen léky, jedním zahříván létem, jednou ochlazován zimou jako křesťan? Když nás píchnete, neteče nám krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám namícháte jedu, neumíráme? A když nám ubližujete, pomstít se nemáme?“).
Hra dramaticky vyvrcholí na konci čtvrtého dějství (hra má pět dějství), kdy Shylock rozhodnutím soudu přichází o vše: o peníze, o víru, i o pomstu, jež by mu navrátila ztracenou důstojnost. Proměna ze suveréna, který má vše pod kontrolou, ve zlomenou a všemi vysmívanou bytost je tak náhlá, že nás poučuje o dalším zrelativizování, kterého se Shakespeare dopustil, totiž o zrelativizování lidského štěstí, což se zrcadlí v osudech dalšího outsidera této hry, v osudech Benátského kupce Antonia. Outsiderem je kvůli své homosexuální lásce k Bassaniovi, která je zřejmě hnací silou veškerého jeho konání. Na konci totiž není vůbec jasné jaký vztah k němu zaujme Bassanio po uzavření sňatku s Porcií. Je mu sice navrácen život a majetek, ale to obojí je nicotné ve srovnání se štěstím, které si za peníze nekoupí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ