"Rozmarné léto
Vančura Vladislav
Motto: „Nevěřím na nemastné a neslané vypravování, na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen. Má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“
Vladislava Vančuru (1891 – 1942) bezpečně poznáme snad z každé stránky jeho díla: podle postav a situací, které si vybíral, podle způsobu vyprávění, podle odstínu humoru a ironie, podle jazykového stylu, který udivuje svou až veleslavínskou stavbou.
Rozmarné léto, novela z roku 1926, svědčí o pohodě, ve které Vančura právě žil. Je rovněž poznamenána hlavním uměleckým směrem dvacátých let – poetismem. Celkově humorné ladění románu je založeno především na jedinečnosti Vančurova jazykového humoru.
Děj novely se odehrává na malém městečku, v Krokových Varech. Seznamujeme se s mnoha svéráznými postavičkami: majitelem říčních lázní Antonínem Důrou, jeho ženou ctnou paní Kateřinou, panem majorem, kanovníkem. Dějová zápletka je založena na faktu, že do městečka přijíždí cirkus spolu s provazolezcem Arnoštkem a krásnou Annou. Ta postupně zasáhne do života všech zmíněných postav.
I v této próze můžeme pozorovat Vančurovu velkou lásku k řece. Řeka, která protéká Krokovými Vary, se jmenuje Orše a odplavuje pochybné jistoty, dobrá předsevzetí i zlá podezření jedním směrem. Krokovy Vary jsou obrazem českého městečka „ dobré pověsti a dobré vody“. Moc se toho zde neděje, až na řeči, jimiž však u nás odedávna vrou nejenom lázeňská města...
Význačný teoretický mluvčí poetismu Vítězslav Nezval svým ztotožněním básníka s podivuhodným kouzelníkem připravil ideálně půdu pro Arnoštkův vstup do Krokových Varů. Arnoštkem a jeho kouzelnictvím vešla do líného městečka poezie. Sličná slečna Anna, která Arnoštka provází a bezděčně poblázní všechny pány, není než zosobněný půvab básnictví.
Arnoštek připadá všem až na paní Kateřinu, která se do něho zamiluje, neškodně směšný. Později se však ukáže jeho odvaha a síla - přemůže majora i bolest, když se potluče pádem z lana. K nejpůvabnějším odstavcům patří ty, jež sledují „správnou měštku dbalou cti“ paní Důrovou - její okouzlení Arnoštkem, nastěhování se k němu do maringotky a posléze panin návrat k počestnosti a „občanské jistotě“. Vančura zde nepřímo vyjadřuje přesvědčení, že pevnější vztah mezi měšťáckým světem a moderní poezií není možný. Arnoštek s Annou možná na chvíli rozvířili klidné vody městečka, změnit jeho život se jim ale nepodařilo.
V Rozmarném létu Vančura zesměšňuje maloměšťácké představy o umění a důsledně popírá maloměšťácké pojetí občanství, které volá po ušlechtilých ctnostech a životních jistotách."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ