"Markéta Lazarová
Vančura Vladislav
Motto: „Jacísi mluvkové hlásají po století pokroku, že je všechno chrapounství, co je živé, a naopak věci v klíckách, psi bez chrupu a chlapi bez varlat se jim zdají ušlechtilí.“
(Hrdelní pře anebo Přísloví)
Celou tvorbu Vladislava Vančury (1891 – 1942) bezpečně poznáme snad z každé stránky jeho díla: podle postav a situací, které si vybíral, podle způsobu vyprávění, podle odstínu humoru a ironie, podle jazykového stylu, který udivuje svou až veleslavínskou stavbou.
Nejvýznamnější polemikou a vrcholným projevem nového Vančurova románu byla právě Markéta Lazarová (1931). Jedná se o opojný román z dávno minulého rytířského a lapkovského věku. Podstatnou roli zde hraje rodina lapky Kozlíka a rytířská rodina jeho souseda Lazara. Dějová linie je poměrně jasná – Kozlíkův syn Mikoláš ze msty unese Lazarovu dceru Markétu (do té doby čistou, neposkvrněnou dívku, zasvěcenou Bohu), znásilní ji a nechá si ji u sebe. Obě postavy se začínají vyvíjet – vzniká mezi nimi silnější pouto, vidíme, že Mikoláš není pouze bezcitný hrubián a Markéta se stává citově odolnější, samostatnější, nakonec je schopna se vymanit z otcova vlivu a v závěru knihy, po popravě všech mužských členů Kozlíkovy rodiny, v ní nalézáme odhodlanou pokračovatelku Kozlíkova rodu. Stranou by neměla zůstat ani postava Kozlíkovy ženy Kateřiny, jeho dcery Alexandry a mladého šlechtice Kristiána.
Celý baladický příběh je sice situován do minulosti, ale nemá rysy historické prózy: „Čas nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev, málem se chechtajíce“ – již toto časové určení je záměrně neurčité a ladí čtenáře na lehce nevážný tón vypravování. V Markétě, v jejím násilnickém, a přece ušlechtilém milenci Mikoláši, ve „chlapech zbujných a čertovských“, Vančura zosobnil svůj odpor k opatrnickému a věčně úzkostnému i kalkulujícímu měšťáctví. Markéta byla svým otcem původně zaslíbená Bohu, její výchova je jiná než drsná výchova Kozlíkovy Alexandry, ale i ji strhuje proud dravého života a pozemské lásky, tak jako zase Alexandra najde zalíbení v sličném zajatci hraběti Kristiánovi. Síla Vančurových mužů a žen je v jejich odvaze žít a třeba i umřít ve věrnosti svému citu, své lásce, své vášni.
Markéta Lazarová je baladický příběh o lásce, která si nedá rozkazovat, o svobodě, která se nepodřizuje, o solidaritě, která se nebojí smrti. Markéta se po Mikolášově popravě kajícně nevrátí domů, ačkoli tuto možnost má. Odchází s ženami Kozlíkova rodu, aby vychovala své dítě i syna Alexandřina, poté co jeho matka zabila osudně nerozhodného a nakonec zešílevšího Kristiána a pak si vzala sama život.
Markétu Lazarovou můžeme číst jako básnický text vynikající evokační silou a lyrickou fantazií. Můžeme ho sledovat jako pestrý obraz krvavé epizody z dávné historie, jehož posláním je potvrzení jistot, poskytujících nenahraditelnou cenu pozemskému životu v jeho rozmanitosti a v jeho smyslové kráse. Avšak hlavní je Markétina láska: v jejím světle se ukazuje život jako nádherný a slavný."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ