"Veletrh splněných přání
Páral Vladimír
Vladimír Páral je původním povoláním inženýr chemie. Dlouhou dobu pracoval v laboratoři textilky v Ústí nad Labem, kde také získával základní poznatkový materiál pro většinu jeho knih.
Páral má odvahu být nemilosrdně pravdivý v odhalování těch rysů života mladých lidí, které vidí jako dobově příznačné. Za jeho zdánlivě neosobním a nezaujatým pohledem vytušíme úzkost z toho, že člověk přestává být osobností a mění se z jedinečné lidské bytosti v snadno zmanipulovatelnou jednotku.
Páralova první novela Veletrh splněných přání vyšla poprvé v roce 1964 s podtitulem „Příběh pokleslé aktivity“. Stala se první částí „černé pentalogie“, nazvané také Pět způsobů ukájení, ve které se Páral inspiroval slavnou Balzacovou Lidskou komedií.
Hlavním hrdinou příběhu je Milan Renč, vedoucí pracovník chemické laboratoře, příjemný, inteligentní, mladý muž. Jediné, co ho v životě opravdu rozčiluje, je každodenní mechanická práce v laboratoři, která ho nezajímá a v jejíž smysl nevěří. Když spolu s vypravěčem sledujeme krok za krokem denní i týdenní cyklus jeho pracovního i soukromého života, uvědomíme si hrůzu toho, co na první pohled vypadá jako spořádaný a úspěšný život.
Většina Milanových pracovních úkonů, všechno to papírování, hlášení plánů, zbytečné porady a ještě zbytečnější desetiminutovky, jsou většinou neúčelné a nesmyslné činnosti. Taková práce nemůže přinést člověku uspokojení, jde jen o formální a mechanické plnění úkolů, v jejichž užitečnost sám Milan Renč nevěří; přesto je ale plní, aby se vyhnul konfliktním situacím. Byl by dobrým chemikem, kdyby v obludném kolotoči pseudopovinností neztratil vědomí smyslu své práce.
Čekali bychom snad, že Milan Renč uplatní svůj tvůrčí vztah k vlastnímu životu v době pracovního volna, ve svém soukromí. Ale sledujeme, že i jeho soukromý život je planý a pustý, že i do něho přenesl svůj lhostejný postoj. Je bez zážitků a bez skutečného citu, nevěří v lásku a v erotičnu hledá jen kompenzaci bezduchosti vlastního počínání. V jeho naprogramovaném životě zkrátka není místo pro lásku, nýbrž jen pro chladný sex, který má už své ustálené místo v týdenním schématu a svůj rytmus.
Nejhorší ovšem je, že Milan Renč si už na svůj život zvykl, je v něm docela spokojen a systematicky likviduje vše, co by mohlo jeho stereotyp narušit.
Z jeho života by mohla Renče vysvobodit mladá dívka, která se do něj zamilovala. Renč ji ovšem odstraní stejně promyšleně jako vše ostatní, co by mohlo ohrozit jeho podivný klid. Dívčin opravdový cit by totiž mohl narušit jeho stereotypy. Znásilní ji a tím se od ní osvobodí. Jeho naprogramované chování může klidně fungovat dál...
Obraz současného člověka jako otroka vlastních stereotypů dotváří Páral i stylistickými protředky: hlavním kompozičním principem jeho novely je opakování - opakování slov, vět, odstavců jako výraz neustále se opakujících životních úkonů. Do textu je vkládán i různý dokumentární materiál, jako např. úryvky z novin nebo rozhlasové zprávy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ