"Příběhy
Holan Vladimír
Holanovy Příběhy jsou cyklem dvanácti rozsáhlejších básní nebo básnických skladeb. Některé jsou založeny na epickém ději (Nokturno, Pršelo), u jiných jde spíše o metaforické rozvedení statické události.
Zřejmě nejpůvabnější a možná nejznámější je báseň Óda na radost. Nese na sobě příznačné rysy Holanovy epiky. Básník v ní líčí krutý životní příběh chudé venkovské dívky Lucie. Jistý chlapec, který se do ní pro její krásu a povahu zamiloval, spáchal sebevraždu. Nevinná Lucie se stala terčem pomluv a zášti celé vesnice a musela ze svého rodiště odejít. Uchýlila se do města, kde pracovala jako švadlena a každý týden poklízela v kanceláři pivovaru. Jednoho sobotního večera, právě na svátek svatého Václava, při drhnutí podlahy na sebe převrhla zapálenou petrolejovou lampu a uhořela. Již v názvu básně se značí vztah tohoto díla k slavné Schillerově básni, později zhudebněné Beethovenem. „Chvalme radost, dceru ráje.“ I Holan ve svém díle „radost chválí,“ ale krutě ironickým způsobem:
„Ona se prostě radovala, a nic tedy nečekajíc,
rozdávala radost jiným
a nikdy by tedy nemohla potkat samu sebe...“
Ve slovní zásobě mísí Holan polohy stylově i věcně protilehlé. Drsnou expresivitu epického vyprávění střídají nezvyklá metaforická označení:
„Pak jistý chlapec, osleplý zlatou bulou jejího panenství,
dokázal, že i z božského šílenství
lze se dopustit smrtelného hříchu a zabil se.
Pupkořezné báby byly uraženy. Všichni ostatní,
ti se skleněnými nosy tak průsvitnými na sopel a chlupy,
se rozzuřili... Lucie („kurva, která přece dosud
ani nestonala“) musila opustit okres,
ve kterém i břečťan měl žíly naběhnuté pohoršením...“
Dílo je vystavěno na kontrastech krásy a ošklivosti, nenávisti a lásky, radosti a smutku. To je ostatně vidět už v jejím úvodu, kde je obraz pohody a štěstí vystřídán stínem čehosi neblahého.
„Je líbezný podvečer...Letní, protože letní,
a nesmyslný, protože líbezný... Všechno je lehounké
a vše je nahoře a nejvýše je tanec slonů...
Ale do mého srdce padá slza, která dobře ví,
že moře je větší než země.“
Celý příběh Lucie je připomenutím jakéhosi krutě ironického prokletí. Luciin život byl naplněný láskou a pokorou. Byla to „švadlenka, zvyklá mít mezi zuby chumel špendlíků“. Venku probíhají oslavy svatého Václava, ona zavzpomíná na dětství, vzpomene si ale zároveň i na nešťastného chlapce a jeho zbytečnou smrt. Aby vyhnala tuto vzpomínku z hlavy, začne o to náruživěji drhnout podlahu. Závěr přichází tvrdě a lakonicky:
„Lucie se prudce ohnala rejžákem
a zasáhla lampu nad sebou. Rozbila ji
a kapky planoucího petroleje
slétly se na její zapocená záda jako hmyz před bouří...
A ona hořela a křičela... za dva dny umřela.“
A právě takoví zdánlivě řadoví lidé berou na sebe v Holanových příbězích veškerou tíhu i krásu světa.
Příběhy odpovídají formálně stylu Holanovy poezie - užívá zde mnohovýznamová pojmenování, složité metafory, neologismy, protiklady, spojení abstraktních pojmů s konkrétními termíny, symboliku. Verš je volný, ztrácí rytmus, nenalézáme rýmy ani asonance, síla je ukryta v užívání jazyka. Holan sám nazýval tento svůj styl „atonální harmonií“. Holanův básnický jazyk vytváří komplikované metafory a obrazy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ