"Milá sedmi loupežníků
Dyk Viktor
Milá sedmi loupežníků vyšla poprvé v roce 1906 jako druhá Dykova lyrickoepická kniha. Předchozí Buřiči z roku 1903 jsou analýzou zrodu zla ze sociálních příčin. Následující lyrickoepická kniha, která je často dávána do souvislostí právě s Milou sedmi loupežníků, je kniha Giuseppe Moro z roku 1911, řešící problematiku nadosobního závazku. Milá sedmi loupežníků stojí uprostřed této triády, nechce analyzovat žádnou konkrétní problematiku a tím se od zbylých knih odlišuje.
Ve veršovaném prologu autor vzpomíná na to, jak před sedmi lety přišel do romantické nálady a vyvstalo v něm pocitové jádro celé skladby. Nacházíme tu autorův výklad knihy, především ve formě literárních odkazů, např. na filosofii Nietzscheho nebo na Schillerovy Loupežníky.
V postavu hlavní hrdinky je vtěleno mnoho romantických pocitů a vizí, i když v ní nalezneme i psychologické rysy ženy z přelomu století.
Tato záhadná dívka se přidá v divokých temných lesích k bandě loupežníků. K nim se váže i epizoda, odhalující jejich účast na potlačeném selském povstání, která nám umožňuje zařadit si příběh chronologicky kamsi do poloviny osmnáctého století.
Tato dívka se stává milenkou všech, patří všem a stejně tak všechny miluje. Její loupežničtí souputníci zavraždí krásného mladého muže, který jí připomněl její dávnou lásku. Krutá pomsta na knězi, který v době lidového povstání držel s pány, vyvolá v dívce hrůzu z hříchu. Je zabit také poutník, který se do ní zamiloval jako do vysněné bytosti, a v kterém i ona sama našla zalíbení. Potom se těsněji sblíží s jedním loupežníkem, ten je ale zabit svými druhy, protože porušil přísahu - rovnoměrné rozdělení její lásky mezi všechny. Vzápětí milá zradí tlupu, její poslední píseň potom zaznívá ve chvíli, kdy nosí polní květiny k šibenici, na které se její druhové houpají.
Z celé básně vyznívá těsné spojení lásky a vraždy. Eroticky laděná skladba ukazuje nerozlučné spojení vášně a lásky, stejně jako zrady a krutosti. Viktor Dyk touto skladbou obnovuje žánr romantické balady, který čerpá látku z lidové pověsti nebo je v tomto směru stylizován.
V kompozici básně zcela chybí autorská řeč, jedná se jen o různé monology postav, z nichž každý jako by tvořil krátkou vlastní báseň. Tato útržkovitost vyvolává pocit dramatičnosti a napětí.
Motivy umocňují především postavu psance, doplněnou ještě volbou scenérie - pochmurné krajiny snad inspirované Krkonošemi.
V Milé sedmi loupežníků je znovu stvořen svět velkých vášní, jaký známe z lidových balad. Mnohé z epizod lze chápat jako motivaci milenčina jednání, spíše než o nějaké vyhraněné poselství jde ale autorovi o vyvolání romantického pocitu a nálady:
Když slunce svítilo, na cestu vyšel,
les šuměl nad hlavou, ptáky pět slyšel.
V větvích stromů se modralo nebe.
Poutníče mladý, líto mi tebe.
Potůček teče rudý.
Kam noha vstoupila, vyrostl květ
a ptáci tichli, když počal pět.
Nikdy jsem písně té neuslyšela.
Stesk, hoře zoufalé a touha vřelá.
Potůček teče rudý."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ