"Rohovín Čtverrohý
Klicpera Václav Kliment
Novodobé divadelnictví na počátku 19.století mohlo navázat na starší tradice. Od 18. století v Praze působilo Divadlo v Kotcích, inspirované vídeňským měšťanským a lidovým divadelnictvím. Vzhledem ke komunikativní bezprostřednosti, kterou divadlo poskytovalo, se k němu uchýlila celá řada mladých vzdělanců, snažících se programově tvořit českou kulturu. A právě při rozvíjení původního dramatu nade všechny nejvíce vynikl Václav Kliment Klicpera.
Své nejlepší a nejúspěšnější hry psal v období desátých a dvacátých let 19.století a do této doby také spadá lidová komedie Rohovín Čtverrohý. Zápletka a vlastně celý průběh hry je velmi jednoduchý. Mladí studenti se dohodnou a nastrojí léčku na nadutého a lakomého Rohovína Čtverrohého. Vsadí se s ním, že ho kvůli jeho jménu nepustí přes městskou bránu. Rohovín se jim samozřejmě vysměje, neboť bránou chodí každý den. Další den pak, dříve než se k bráně dostaví pravý Rohovín, mladíci postupně procházejí bránou a uvádějí tato jména: Rohovín Jednorohý, Rohovín Dvourohý a Rohovín Třírohý, čímž rozčílí hlídače brány, který to považuje za nejapný žert. Proto, když přichází pravý Rohovín už nevydrží, rozčílí se a milého Rohovína nepustí.
I v této komedii pracuje Klicpera s prvky mluvené češtiny, aby hru co nejvíce přiblížil svým divákům. Zcela v duchu osvícenského klasicismu se zaměřuje k stálým ctnostem a vadám lidské povahy. Všemi svými hrami, a Rohovína Čtverrohého nevyjímaje, chtěl vymycovat přetvářku, kariérismus a povýšenectví.
I zde využil v té době tolik oblíbeného principu „kuklení“ (i když v poněkud menším rozsahu), kdy se jedna postava vydává za někoho kým není, anebo je za někoho jiného považována (mladíci předstírají, že jsou vážení Rohovíni). Odhalení přetvářky a pyšné pózy pravého Rohovína se tak děje zvesela, aby se lidový divák ve smíchu učil vidět skutečnou podstatu lidí a situací.
Rohovín Čtverrohý spolu s další skupinou her (Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast, Ptáčník) navazuje především na frašku, zatímco některé další hry, oplývající zázračnými a pohádkovými prvky, navazují na hry rytířské, velmi oblíbené ke konci 18.století. Mladí autoři se vraceli ke starší tematice především z toho důvodu, že existující české divadelní publikum přálo více repertoáru tradičnímu a oblíbenému než nějakým novotám. Nestačilo také zaplnit ani zaplatit stálou českou scénu, proto za těchto okolností byli divadelníci nuceni neustále improvizovat a trpět nouzi. Výsledky jejich snažení se tak leckdy jevily neúměrné jejich námaze."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ