"Zahradní Slavnost
Havel Václav
Podobně jako próza a poezie také drama a divadlo – a v první řadě dobové malé scény – poznamenal v šedesátých letech generační nástup. A právě v šedesátých letech byl s dramatikou Divadla Na Zábradlí (které se v té době stalo evropsky proslulou scénou) spojen spisovatel Václav Havel, který vytvořil svébytnou českou podobu absurdního dramatu, a to především ve své hře Zahradní slavnost.
Jednoduchý děj Zahradní slavnosti (1963) vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jehož zásadami je: do ničeho se neplést, svůj názor pokud možno nevyjadřovat, ale pokusit se využít situace ve svůj prospěch. Těmito typy jsou i manželé Pludkovi Oldřich a Božena společně se svými syny Hugem a Petrem. Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na živo. Strach o své postavení, znemožňující normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity vyúsťují v jediný logický závěr – hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají.
Autor volí pro vyjádření absurdity specifické výrazové prostředky. Hra paroduje tehdejší fráze, stereotypním opakováním ukazuje jejich strnulost a neživost. Odhaluje fungování byrokracie a názorně předvádí přizpůsobivý konformismus. Využívá výroky a slogany z tradičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí se stávají bezobsažnými, neboť je nikdo nemá chuť naplnit skutkem.
Havlova hra však není pouze satirou, ale také obecnějším podobenstvím o ohrožení člověka, o ztrátě přirozené lidské identity. Hlavní postava Hugo Pludek v závěru takto odpovídá na otázku, kdo on vlastně je: Já? Kdo jsem já? Notak podívejte, já nemám rád tak jednostranně stavěné otázky, vážně ne! …člověk – to je něco tak bohatého, složitého, proměnlivého a mnohotvárného …, všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme …, ostatně ten, kdo příliš je, může brzy vůbec nebýt, a ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být. Hrdinova promluva obsahuje výroky, které jsou samy o sobě ve své podstatě pravdivé a logické, ale v konkrétní situaci, v níž se výjev odehrává, pochybené a komické.
Hra má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurditu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ