"Kartouza parmská
Stendhal
Kartouza parmská je románem jednoho z představitelů francouzského romantismu – Stendhala, jehož dílo však tvoří již spíše přechod ke kritickému realismu. I vlastní román je v základě realistický. Jeho děj nás zavádí do feudálně rozdrobené Itálie na samý konec 18. století a přibližuje nám poměry v tehdejší společnosti. Postupně se posouváme v čase na počátek 19. stol., do doby Napoleonovy, kdy byla Itálie stále pod vlivem Rakouska a Francie vystupovala jako její úhlavní nepřítelele. Brzy se nám odhalují i hlavní postavy – Markýz del Dongo a jeho manželka, které se narodil syn Fabrizio, pozdější hlavní hrdina knihy. Dále se seznamujeme i se sestrou markýzovou – hraběnkou Pietranerovou, další důležitou osobou. Mladý Fabrizio je i přes svoji jezuitskou východu pravým opakem svého otce, Markýze del Dongo, nepřátelského, podlého aristokrata. Právě Fabriziova duchaplnost, energie, čestnost a odvaha zapřičiňují jeho příklon k revolučním myšlenkám. Rozhodne se, ač je mu teprve necelých sedmnáct let, odcestovat do Francie a zde se připojit k Napoleonovým vojskům. Když se na falešný pas dostává do „zaslíbené země“, prožívá mnoho různých nebezpečných situací. Účastní se bitvy u Waterloo, ale nedochází uspokojení, neboť si není jist, zda opravdu bojoval v bitvě. Tato část je mistrovským dílem Stendahala – popisuje zde bitvu jen jako útržkovité výjevy, zmatené potyčky, utíkající obyvatele, mrtvoly ležící v polích. Po Fabriziově návratu je nutno mnoho intrik vévodkyně Sanseveriové (dříve Pietranerové) a jejího nového přítele, hraběte Moscy, aby se Fabrziova účast v bitvě ututlala. Po dlouhé úvaze se hrabě s vévodkyní rozhodnou dopomoci Fabriziovi ke kariéře – vyberou pro něj studium teologie, se záměrem učinit z něj arcibiskupa v Parmě. Vzhledem k tomu, jak vypadal život tehdejších duchovních, Fabrizio souhlasí. Po nějakém čase je náš hrdina napaden jakýmsi bezvýznamným Gilettim a v sebeobraně jej zabije. Tento čin se ukáže být osudovým. Fabrizio je nucen utéci a skrývat se, ale nakonec je zatčen a uvězněn v Parmském vězení. Zde se sblíží a zamiluje do Klélie, dcery generála Contiho, nejvyššího „žalářníka“. I zde, v líčení scén z vězení, se projevuje Stendhalovo mistrovství. Po osmi měsících vězení je Fabriziovi umožněn útěk, který je dobře připraven a zdaří se. Nedlouho poté umírá kníže parmský a nastupuje jeho syn – Fabrizio se již může bez obav vrátit do Parmy. Usiluje o srdce Klélie, ale ta si dala po jeho útěku slib, že na něj již nikdy nepohlédne, a navíc se uskuteční její plánovaný sňatek s jistým šlechticem. Fabrizio se stává kazatelem a snaží se po dlouhou dobu o setkání s Klélií. Když se mu to zdaří, zahoří Klélie citem a svolí k pravidelným schůzkám. Za čas se jí narodí syn, který je zřejmě Fabriziův – ten jej chce vychovávat, proto nastrojí jeho smrt a unese jej; dítě však opravdu umírá a brzy ho následuje i Klélie. Fabrizio se uchyluje na zbytek (asi rok) života do „Kartouzy parmské“ (klášter).
Fabrizio je typický Stendhalovský hrdin, který se svými názory a povahou dostává do střetu s dobou a společností. V díle je dokonale vystižena temná atmosféra absolutistického režimu, v němž jsou jakákoli odlišnost, duchaplnost nebo nadšení podezřelé. V této situaci je i zpočátku revolučně „naladěný“ Fabrizio nucen přizpůsobit svoje chování - přetvařovat se, aby dosáhl společenského postavení. Později jej zasáhne láska, ale ani ta nemá příležitost naplnit jeho život a Fabrizio končí nešťastně.
Román je velmi rozsáhlý a spletitý, tvoří ho i mnoho odboček a epizodních scén. Ty dotvářejí celkový obraz parmského dvora a celé tehdejší společnosti. Zajímavá je i kompozice románu – zpočátku i v průběhu plyne děj většinou pomalu až zdlouhavě, na konci „odbyde“. autor mnoho důležitých událostí několika větami. Název díla je dokonce odůvodněn pouze zmínkou v předposledním odstavci. Tyto skutečnosti ale nejsou bezdůvodné – dílo je nutné chápat jako celek. Autor používá přímou řeč poměrně často – někdy jsou souvětí dost komplikovaná, román je napsán erformou. K charakteru díla přispěl i fakt, že bral autor inspiraci ze starých italských kronik."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ