"Kniha lesů, vod a strání
Neumann Stanislav Kostka
Stanislav Kostka Neumann začínal v devadesátých letech 19. století jako básník - anarchista, radikalista i symbolista. Po roce 1905 se však dostává do tvůrčí krize, ze které se dostává svým příklonem k přírodě, proto ho v tomto tvůčím období zařazujeme do skupiny faunů a vitalistů. V těchto letech napsal několik sbírek, z nichž nejvyspělejší je Kniha lesů, vod a strání z roku 1914.
Neumann se zde přibližuje k přírodě s neskrývaným obdivem městského člověka, jemuž probudila smysly, obrodila otupělou vnímavost a vznítila citlivost pro její drobné děje a proměny. Sbírka je tak na prvém místě záležitostí smyslů. Navazuje v tom na přírodní lyriku Vrchlického, jenže na novém stupni. Neumann stojí s úctou před přírodním děním, dychtivě je vnímá všemi smysly, nevnáší žádnou nesourodost. Jeho největší touhou je splynout s tímto děním, stát se neodtržitelnou součástí přírodního dění. Rozumí si s přírodou mnohem lépe než s lidmi:
Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli,
se stromy a balvany, s trávou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno.
Chci, aby hory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí:
jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno,
pro sebe jsme se narodili,abychom sobě žili…
Nejčistčím výrazem snahy po úplném ztotožnění s přírodou je její erotizace. Příroda je pojímána jako milenka, zdroj věčné něhy:
S rukama v tvé hlíně chvěji se jako panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou,
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
Erotizace je jedním z prostředků nejtěsnějšího přilnutí k přírodě, poměr k ní občas básníkovi splývá s vlastním milostným vztahem. Smyslové okouzlení a touha splynout s přírodou má však ve sbírce i svůj vyvažující tón, a tím je vědomí odlišnosti člověka a přírody. Básník se totiž ani ve chvílích vrcholného rozechvění smyslů nevzdává svého intelektu, nestává se hříčkou přírody, jeho pocity a nálady se nemění v závislosti na ní. Přítomnost intelektu místy sice pociťuje jako rušivý element, proti němuž je však zbytečné se bouřit (Listopad mezi buky, Zimní noc), jinak se ale intelekt vedle smyslů a spolu s nimi stává významným nástrojem, který básníkovi umožňuje proniknout k podstatě přírodních jevů: Stanul jsem v noci lednové / uprostřed nesmírných sněhů: / velebnost hmoty chápal jsem / a v srdci pocítil něhu./
V Knize lesů, vod a strání jsme svědky jedinečné harmonie intelektu, smyslů a citů, přičemž intelekt vždy provází smysly, vstřebává a zobecňuje jejich poznatky. Neumannova přírodní lyrika tak nabývá až filozofického rázu, ne ve smyslu reflexívnosti, avšak v tom, že poznávání přírody přetváří básníkův světový názor ve směru materialistického pojetí skutečnosti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ