"Zamotaná vlákna
Svobodová Růžena
Helena se seznámila s Markétou v pensionátu, kde se obě v dívčím věku vzdělávaly. Přilnuly k sobě a slíbily si, že se jednou opět sejdou. Skutečně se sešly - po letech, když už byly obě vzdané a měly děti. Podle vzájemné úmluvy se usadily s rodinami na léto v alpském městečku u krásného jezera, v němž plavaly ledovce. Teprve zde obnovily staré city přátelství a seznámily se navzájem se svými drahými. Helena žila se svým mužem, továrníkem, v šťastném manželství. Své dvě dcerušky, Lidunku a Lili, vedla klidně a prostě ke všemu, co bylo krásné a ušlechtilé. Zato Markétina domácnost byla rozháraná. Její manžel, profesor hudby Röger, si ji vzal jen kvůli náhodě - "protože tak rozhodly kufry" (nebýt toho, že její zavazadla nebyla ještě odbavena, nepustil by se s ní vůbec do rozhovoru). Markéta neměla pro svého muže dost porozumění ani lásky a týrala ho svými rozmary. I matkou byla nevalnou: svých dcerušek, Marianny a Hude, si málo všímala, ale když zlobily, netrpělivě jim hubovala a bila je. Helena záhy pochopila rozervanost Markétina manželství a snažila se jí pomoci - to se jí však nedařilo. Markéta jí dokazovala, že to ona vede špatný život - slouží pokorně mužovi a dětem, vede život pečlivé, hloupoučké slepičky. Röger sám si Heleny vážil, už proto, že krásně zpívala, a dával jí najevo, že ji staví vysoko nad vlastní ženu. Proto také přivítal, když se jeho žena zamilovala do malíře Bergra a chtěla kvůli němu opustit rodinu. Helena se nadarmo snažila oba manžele usmířit. Markéta odešla s malířem a užívala si života, ale její milenec za deset let zemřel a ona se vrátila k Heleně. V jejím domě, pečlivě ošetřována, brzy zemřela. Tehdy smrt zašla do Heleniny blízkosti ještě jednou. Po dlouhém, bezúčelném utrpení umřela její starší dceruška, rozumná, ušlechtilá Lidunka. Tato bolest, největší na světě, bolest matky pod křížem, nalomila krásnou Heleninu postavu. Nebylo možno uprosit smrt, aby nepřicházela..."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ