"Tisíce let civilizace udělaly ze sebevraždy tabu, urážku všech náboženských přikázání: člověk bojuje, aby přežil, a ne aby se vzdával. (…) Jestliže existuje Bůh (…), pak je mu jasné, že lidské chápání má své meze. To On stvořil tenhle zmatek, kde existuje bída, nespravedlnost, hrabivost, samota. Myslel to jistě dobře, ale nic kloudného z toho nevzešlo; jestliže Bůh existuje, bude velkomyslný k bytostem, které zatoužili odejít z téhle Země dřív, a možná se dokonce omluví, že nás tu přinutil žít. (…) Její pobožná matka říkávala: Bůh zná minulost, přítomnost i budoucnost. V tom případě ji poslal na svět s plným vědomím toho, že se nakonec zabije, a její čin jej ničím nepřekvapí.

Vezme si prášky a při čekání na to, až zaberou, nalistuje v časopise článek, který začíná otázkou "Kde je Slovinsko". Rozhodne se napsat rozhořčený dopis do onoho časopisu, že nevědí, kde je Slovinsko.

Její pokus o sebevraždu se však nepodaří a Veronika se procitá ve Villet - slovinském ústavu pro duševně choré. Díky jejímu dopisu do redakce časopisu ji považují za blázna, který chtěl spáchat sebevraždu kvůli tomu, že v časopisech nevědí, kde je Slovinsko. Veronika se dozvídá, že si prášky poškodila srdce a zbývají jí jen pár dní života.

„Šílenství je neschopnost sdělit své myšlenky. Jako bys byla v cizí zemi - všechno vidíš, rozumíš všemu, co se kolem tebe děje, ale nedokážeš se vyjádřit a nemůžeš od nikoho čekat pomoc, protože nerozumíš jazyku, kterým se tam mluví."
"Všichni už jsme to někdy pocítili."
"Všichni jsme tak či onak blázni."