"Plíšková sobě
Plíšková Naděžda
Básnická sbírka Plíšková sobě vyšla v nakladatelství Torst v roce 2000, tedy rok po autorčině smrti. Přesto nejde o žádný výběr z díla, ale o ucelenou sbírku, jejíž vydání bylo zpracováváno ještě za autorčina života. Obsahuje téměř stovku básní a nezařazené rukopisy a dopisy Naděždy Plíškové. Autorčin specifický rukopis ovlivnilo především soužití s výtvarníkem a sochařem Karlem Neprašem. Právě ojedinělé spojení těchto dvou výtvarnických a uměleckých individualit, které se neobešlo bez problémů, se stalo základním tématem Plíškové velmi osobní intimní básnické zpovědi. Ve svých verších ostatně Naděžda Plíšková zmiňuje mnoho osobností tehdejšího českého především undegroundového uměleckého světa, mezi její přátele, kterým také věnovala mnoho básní, patřil například filosof Jan Lopatka, všestranný umělec Egon Bondy a jiní. Druhým, velmi důležitým okruhem, který se v poezii Plíškové objevuje, je vztah k dceři Karolíně (té je ostatně věnovaná celá sbírka) a také vypořádání se s vlastním onemocněním (Plíšková byla hospitalizována v léčebně v Kladrubech s poraněním páteře a hrozilo jí ochrnutí).
Poezie Naděždy Plíškové je vysoce intimní zpovědí ženy. Psaní jako by jí sloužilo coby terapie pro vyřešení osobních problémů. Formálně lze vysledovat znaky poezie všedního dne. Nepoužívá rozkošatělé obrazy a metafory, volba používaných slov je ze základny obecného jazyka, Plíšková si ale umí hrát se slovíčky a dosahuje tak často komického účinku. Nevyhýbá se ani vulgarismům, vždy však podloženým danou situací. Často básně uvozuje různými citáty, popřípadě parafrázuje známé básně (mimo jiného Máchův Máj, Fráňu Šrámka a další). Je výrazně sebekritická a sebeironická. Básnickou sbírku jako celek můžeme považovat za zpověď ženy – intelektuálky a umělkyně, která si řeší vztah ke svému permanentě nevěrnému manželovi, stejně tak se ale vyrovnává i s vlastním stárnutím a celkovou krizí společnosti sedmdesátých a osmdesátých let. To, že autorka je z poloviny také výtvarnice, se odráží ve formální stránce básní. Záměrně užívá změn písma, kapitálek, vynechání interpunkce, ignorace velkých písmen i užití kurzívy.
„Člověk je světem v malém
(Jan Amos Komenský)
Ty jsi balil děvenky,
a já se balila
do sádla,
ujídajíc
ve svém ČEKÁNÍ
tu z vodky,
tu z piva,
a zapíjejíc to
bonbonama,
kterýma jsem zmastila
tuto báseń.
A dneska, 9. března se rozvíjejí krokusy“
Na této básni můžeme vysledovat základní rysy poezie Naděždy Plíškové. Nadpis je reprezentován citátem, tentokrát z díla Jana Amose Komenského. Následuje přímé adresování „ty“. Ačkoliv to zrovna v této básni není explicitně řečeno, v jiných už autorka oslovuje přímo svého muže – „Karle“, „Nepraši“, „dědo koketko“ a podobně. Celé vyznání vypadá navenek jako deníkový zápis, opravdu jde o „poezii všedního dne“. Zcela banálně můžeme vyjádřit tematiku básně jako zpověď ženy v krizi středního věku. Žena je zklamaná soužitím s manželem, který ji podvádí (ty jsi balil děvenky), zároveň zažívá znepokojení nad změnami vlastního těla v konfrontaci s mladými potenciálními nástupkyněmi. Útěchu nachází v tvorbě, sladkostech a alkoholu. Marně. Plíšková zde šetří sémantickými prostředky a metaforami. Spíše využívá jazykového potenciálu – ty jsi balil a já se balila do sádla. Zapíjejíc to bonbónama – oxymorón, oblíbená figura autorky. Z básně jasně čiší údernost a zkratkovitost, přesto výstižnost jejích veršů."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ