"Tartuffe
Moliere Jean Baptiste
Moliere, nejvýznamnější představitel francouzské klasicistické komedie, namířil jednu ze svých nejznámějších her, Tartuffa, proti světské moci církve a proti pokryteckému svatouškovství. Svůj útok vedl z pozic probouzejícího se měšťanstva ve jménu tzv. „bon sens“, zdravého rozumu.
Hra se odehrává v Paříži v domě Orgona, kde kromě něj bydlí jeho druhá žena Elmíra, děti z prvního manželství Damis, dále Mariana, služka Dorina a svatoušek Tartuffe, kterého si Orgon oblíbil pro jeho domněle zbožný život a který ho tak zaslepil, že si Orgon svůj život bez něho už ani nedokáže představit. Všichni kromě Orgona a jeho matky, paní Pernellové, prohlédli Tartuffovo pokrytectví, Orgon je ale tak přesvědčen o Tartuffově „svatosti“, že na výtky nic nedá a má je jen za pomluvy.
Orgon se na začátku vrací z venkova. Jeho švagr Kleantes mu vytýká, jak bezhlavě propadl Tartuffovu vlivu, a rozmlouvá s ním ohledně svatby jeho dcery Mariany. Ta je zamilovaná do Valéra a Valér do ní. Kleantes se snaží působit ve Valérův prospěch, Orgon je ale rozhodnut jinak: svou dceru provdá, i proti její vůli, za milovaného Tartuffa. Proti tomuto rozhodnutí se postaví jak Mariana, tak Valér. Lidově prostořeká služka Dorina jim radí, jak postupovat.
Mladá Orgonova žena Elmíra si vyžádá schůzku s Tartuffem: chce ho přesvědčit, aby upustil od myšlenek na sňatek s Marianou. Tartuffe, jenž je do Elmíry zamilován, jí při této příležitosti vyzná lásku. Damis, Orgonův horkokrevný syn, se náhodou stane svědkem tohoto vyznání. Už dávno má na Tartuffa spadeno pro jeho faleš a teď se mu může pomstít. Neposlechne Elmířiny námitky, že by bylo výhodnější nic neříkat a donutit ho tak, aby sám od svatby odstoupil, a utíká žalovat tatínkovi. Tartuffe před Orgonem předvede kajícnou komedii a ten mu dá za pravdu. Orgon nejen že Damisovi neuvěří, ale dokonce ho prokleje, vydědí a vyžene z domu. A všechen majetek převede – na Tartuffa.
Elmíra se snaží přesvědčit Orgona, že Tartuffe jí skutečně vyznával lásku. On jí nevěří, proto ho donutí, aby se ukryl pod stůl, a nechá si zavolat Tartuffa. Rozpálí ho svým předstíraným vyznáním, ale Tartuffe je stále na pochybách. Není si jistý, zda to na něj Elmíra nehraje, jenom aby překazila sňatek. Žádá důkaz lásky – chce se s Elmírou milovat. Ta se zdráhá, odvolává se na to, že kdyby podlehla, spáchala by hřích. A právě v tomto okamžiku se naplno projeví Tartuffovo pokrytectví. „Tak tedy – ten váš strach, že by se něco stalo, / je zbytečný. My dva jsme tady v bezpečí – / a zlo páchá jen ten, kdo přijde do řečí. / Jen při skandálu se dá mluvit o hříchu - / a vůbec nehřeší, kdo hřeší potichu.“ Orgon, vzteky bez sebe, vyleze z úkrytu a Tartuffa vyžene ze svého domu. Ze svého? Právě že už ne. Dům teď patří Tartuffovi.
A nejen dům. V Tartuffových rukách se ocitl i Orgonův život. Jeden jeho přítel ho totiž kdysi, když musel jakožto vzbouřenec proti králi prchnout do ciziny, požádal, aby u sebe uschoval jisté listiny. Orgon tak učinil, ale listiny, jejichž přechovávání bylo pro něj nebezpečné, mu nedaly spát. Svěřil se tedy Tartuffovi a ten ho přesvědčil, že bude nejlepší, když je skryje on sám. Kompromitující listiny jsou tedy u Tartuffa. Celá rodina i s Damisem, jenž byl vzat na milost, se chvěje před Tartuffovou pomstou za vyhazov.
Brzy přijde soudní vykonavatel a nutí rodinu vystěhovat se z (nynějšího) Tartuffova domu. Ze staré známosti odloží exekuci o jeden den. Přichází Marianin nápadník Valér se zlou zprávou: Tartuffe udal Orgona králi. Valér proto vyzývá Orgona k útěku, ale to už přichází Tartuffe s královským zmocněncem a se stráží. A královský zmocněnec zatýká – ne Orgona, ale překvapeného Tartuffa. Král totiž poznal Tartuffovo pokrytectví a zjistil, že se jedná o lumpa, který toho má na svědomí víc a který se schovává pod rozličnými jmény. Orgonovi král odpustil s přihlédnutím k jeho dřívějším zásluhám a navrátil mu i majetek. Vděčný Orgon Valérovi slíbí Marianu a sám odchází poděkovat králi.
Metrickým rozměrem Tartuffa je sdruženě rýmovaný alexandrin – typický verš klasicistického dramatu, komedii nevyjímaje. Jedná se o dvanáctislabičný (až třináctislabičný) verš s césurou (přerývkou) uprostřed (po šesté nebo sedmé slabice).
Ne, vy mu křivdíte, on to zle nemyslí -
vždyť vám jen potvrdil své zbožné úmysly!
Tou láskou k bližnímu už zrovna zalyká se
a ví, že majetek tak často brání spáse -
a chce vám odvalit jen z milosrdenství
ten kámen na cestě k věčnému blaženství.
Této pravidelnosti jsou podřízeny i verše, které jsou „rozsekané“ mezi několik postav. Jednotlivé slabiky se skládají do daného metrického schématu.
VALÉR
Vy nevíte?
MARIANA
Ne.
VALÉR
Ne?
MARIANA
Co radíte mi vy?
VALÉR
Já? Vezměte si ho - když je tak vábivý!
MARIANA
Vy mi to radíte?
VALÉR
Hm!
MARIANA
Vážně?
VALÉR
Ale ovšem!
Tak skvělé partii se přece nedá košem.
Moliere měl s uvedením Tartuffa problémy. Původně ho napsal už v roce 1664, ale tehdy narazil na vliv tzv. Zbožné kabaly, velmi mocné církevní organizace, která vytvořila jakousi druhou vládu v zemi a jejíž moc ohrožovala samotného krále. Moliere hru několikrát přepsal. Ubral jí tím sice na útočnosti (Tartuffe byl např. v první verzi knězem), ale docílil toho, že nakonec byla roku 1669 povolena."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ