"Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů
Viewegh Michal
V knize Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů má veřejnost vůbec poprvé poznat Viewegha jako dramatika, jde totiž o divadelní hru, kterou Viewegh napsal „do šuplíku“ už v roce 1990, vydání se dočkala v roce 2004. Autor sám v předmluvě dodává:
„Revoluci 1989 na pražské filosofické fakultě jsem osobně nezažil; promoval jsem tamtéž o půldruhého roku dříve, takže inkriminované historické dny jsem prožíval už jako češtinář na zbraslavské základní škole. Se soudruhem profesorem Vítězslavem Rzounkem, vedoucím katedry českého jazyka a literatury, jenž je nepokrytým předobrazem pro jednoho z hlavních protagonistů, jsem se sice jako student mnohokrát potkal, zda měl dceru, nevím. Postava Markéty, jakož i další postavy pedagogů či studentů, jsou zcela fiktivní.“
Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů je hra o třech dějstvích, odehrává se během tří prosincových večerů roku 1989, prostor je jediný – byt manželů Novákových.
Osoby: Doc. Hugo Novák, jeho manželka Doc. Irena Nováková, Dr. Richard Vybíhal – tito tři jsou pedagogy na filosofické fakultě. Dále jsou zde tři studenti, členové stávkového výboru – Románek Nový, Agáta Adlerová, Beáta Bláhová. Nepřítomné osoby, kolem nichž se však točí, jsou bývalý vedoucí katedry Prof. Soběslav Zounek a jeho dcera Markéta Zounková.
V jednom bytě spolu žijí tři kolegové z katedry – dvojice docentů, manželé Novákovi, a jejich podnájemník, kolega Richard. Všichni přednášejí českou literaturu, o Richardovi, který je svobodný a velký požitkář a sukničkář, se dozvíme, že jeho specializací je dětská literatura. Manželé Hugo s Irenou mají ještě dvě malé děti. Večery probíhají vždy stejně, všichni přijdou unaveni ze školy a vedou intelektuální debaty a vtípky na úrovni. Oblíbeným číslem je potom parodování vedoucího katedry, obávaného soudruha profesora Zounka. Hugo je v tom mistr a vždy vede nějakou „přednášku na dané téma“. Náhle kdosi zazvoní a za dveřmi stojí delegace studentů ze stávkového výboru. Jejich vedoucím, „hlavním revolucionářem na fakultě,“ je Románek, zapálený mladík, který hned zaujme Irenu. Spolu s ním je tam však ještě atraktivní Beata, která se ihned začíná motat kolem notorického sukničkáře Richarda. Přicházejí „ve věci revoluce“, jsou tedy pozváni dál. Studenti přicházejí s návrhem plánu – škola by se měla zbavit starých komunistů ve vedení kateder, je tedy načase sesadit obávaného profesora Zounka. Žádná taková právní směrnice neexistuje, ale mělo by se to udělat demonstrativně a vypudit ho ze školy osobními útoky a nátlakem. Ptají se, jestli do toho učitelé půjdou s nimi. Získávají jejich podporu.Vymyslí se přesný plán. Akce má proběhnout zítra ráno. Pikantní ovšem je, že Zounkova dcera také český jazyk a literaturu studuje a je dokonce ve stávkovém výboru. Vždy se nějak snažila vůči otci vymezit. Několikrát je vzpomínaná Richardova náklonnost k ní, měli spolu poměr. Večírek vyvrcholí jak jinak než parodováním Zounka. Druhé dějství se odehrává večer „po akci“. Studenti opravdu silným psychickým nátlakem donutili Zounka odstoupit. Nepustili ho do výtahu, do kabinetu a vlastně ani na toalety. Učitelé jim v tom pomáhali. Studenti na druhý večer přicházejí znovu, tentokrát s několika otázkami na Huga. Ve skutečnosti se ale dotazování zvrhne v klasické kádrování, i když z opačného důvodu. Ujistí se, že nebyl nikdy v KSČ a nabídnou mu místo vedoucího katedry. Hugo to přijímá, i když se ho takové dotazování dotýká. Večírek skončí bujarou pitkou. Beata tam zůstane a vyspí se s Richardem, Irena se marně snaží o Romana, který ale brzo odchází. Třetí den nastává kocovina. Hugo šel na jmenování a dlouho se neozývá. Irena i Richard mají obavy, zda není nějaký problém, zároveň však cítí, že události z poslední doby nebyly úplně správné. Zdá se, že dochází na lámání chleba a ono „hoď kamenem, kdo sám jsi bez viny“. Ireně je Zounka vlastně líto. Hádají se s Richardem, začíná se vytahovat špína, do hádky se přidá i Roman. Závěrem přichází nově jmenovaný Hugo v objetí dvou studentek, paroduje oslavně Zounka, ale Irena pláče...
Tragikomický příběh několika studentů a pedagogů pražské filosofické fakulty, odehrávající se za bouřlivých revolučních dnů sklonku roku 1989, je zároveň i nenápadnou moralitou, která přesahuje až do dnešních dnů."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ