"Předtucha
Pujmanová Marie
Prozaička, básnířka a publicistka Marie Pujmanová vydala své nejslavnější dílo, psychologicky laděnou novelu s prvky napětí Předtucha, za války a navrací se v ní, podobně jako mnoho jiných autorů v tomto období, do času dětství a domova. Velmi věrně zobrazuje jemnými prostředky citové zmatky v duši hlavní hrdinky, které jsou tolik příznačné pro dospívání a první záblesky lásky.
Hlavní postavou je patnáctiletá dívka Jarmila, která představuje z ničeho nevybočující průměrný prototyp děvčete své doby. Žije v malém městě Lichnově spolu s tatínkem Františkem – univerzitním profesorem, „průkopníkem moderní lingvistiky“, vážným a seriózním, přesto pokrokovým člověkem, dále s maminkou Annou a dvěma bratry – dvojčetem Václavem, který se amatérsky velmi zajímá o fyziku a chemii a tráví proto nejvíce času zavřený ve své laboratoři, a mladším Ivanem. Do dobré rodiny, jako se ostatně v této době a vyšším středostavovském prostředí slušelo, patří i služka Cilka, žena ze „staré školy“, která Jarmilu i bratry vychovává od narození. Komickou vložkou je Cilky typická starosvětská vlastnost, která přežívá i do moderní doby – stále oniká.
Jarmila tráví svůj letní prázdninový čas především mezi svými vrstevníky, mají utvořenou partu, se kterou se pravidelně schází na tenise. Změna nastala, když se mladá hrdinka poprvé setkala s Toufarem. Tento starší tramp představuje protipól k jasnému a bezstarostnému světu Jarmily a jejích kamarádů. Zatímco oni jsou veselí, bezstarostní, naivní, ale přesto hraví a čistí, vystupuje postava Toufara v novele jako „muž se stínem“, lehce podivínský typ, což Jarmilu samozřejmě přitahuje a zdá se, že z její strany přátelství rychle přerostlo v první lásku. Toufar, kterému je devatenáct, a působí proti Jarmiliným vrstevníkům tudíž samozřejmě světaznale, žije v chatě v Modlivém dolu. Jarmilu si dobírá, frajersky pohrdá konvencemi, spatra se dívá na Jarmiliny kamarády i na celý Lichnov. Čtenář samozřejmě tuší, že se za touto slupkou skrývá spíše pozér, Jarmila je jím přesto očarovaná, chodí s Toufarem na procházky stále častěji, dychtivě naslouchá jeho vyprávění i poučování a když se musí rozhodnout zda parta nebo on, vítězí její romantická představa lásky. Toufar se vklíní i do do té doby poklidného a idylického rodinného prostředí. Na jedné z procházek potká totiž dvojici náhodou Jarmilin otec a zakáže dceři se s tímto „vagabundem“ dále stýkat. V Jarmile vzroste do té doby nepoznaná revolta vůči rodičům a hodlá si stát za svým ideálem. Doma se ale řeší i jiná věc – rodiče mají odjet na devět dní na konferenci do Malory. Oběma bráškům se to nelíbí, nejsou zřejmě zvyklí, aby si rodiče jen tak odjeli a nechtějí být doma sami. Jelínkovi však přesto odjíždějí. Toufar vycítí příležitost a pozve Jarmilu na návštěvu do své chaty. „Vy tady přenocujete i v dešti? - Není-li právě průtrž mračen. - A nebojíte se tu sám? - Nebojím - čeho? Ale je mi smutno. - (Na to si ženská potrpí, aby bylo mužskému smutno. Je to pro ni důkaz, že ačkoli je zlý, přece jen má srdce.) Až uvnitř se začne poroučet.“ Dívka se zdráhá, přesto jeho nabídku přijímá, neboť ho nechce ztratit. Po cestě však zaslechne zprávy z rádia, linoucí se z otevřených oken jedné z chat – došlo k velkému železničnímu neštěstí právě na trase Jassa – Malora. Rychlík tam narazil do nákladního vlaku, neštěstí si vybralo daň v podobě jedenácti obětí a mnoha raněných. Jarmila v panice okamžitě myslí na nejhorší. Vždyť v tom vlaku seděli i jejich rodiče! Okamžitě běží domů, kde spolu s brášky a Cilkou prožívají doslova hodiny hrůzy. V tomto zpytování si teprve Jarmila uvědomuje, jak moc pro každého člověka znamená rodina. Strach o život blízkých lidí je obrovský a proti němu se jeví pubertální vzdor či hádky kvůli idolu Toufarovi jako malichernosti. Václav připomíná svou předtuchu, kterou před odjezdem rodičů měl. Byl přece zásadně proti tomu, aby někam vyráželi! Jarmilu naplňují výčitky. Ani se pořádně nerozloučila, vše jí bylo jedno, řešila v hlavě a v srdci pouze Toufara. Pokoušejí se někam do Malory dovolat, marně. Vlivem neštěstí se zřejmě něco stalo i s telefonickým spojením. Po noci hrůzy přichází šťastná zpráva. Rodiče si ještě vyrazili na pěknou procházku a díky tomu nestihli onen plánovaný vlakový spoj, do Malory odjeli až dalším rychlíkem a šťastně dorazili až do cíle. Jarmila je šťastná. Toufarovi dává definitivně sbohem, vyžádá si od něj srdíčko, které mu předtím darovala, řekne mu, že ho nemilovala, ale vlastně se ho jen bála, což ji přitahovalo. Toufar přizná, že si s ní jen zahrával, bavila ho manipulace s naivní dívenkou a ve skutečnosti že se jí jen smál. Jarmila už v klidu se navrací zpět do správného světa, mezi rodiče a své vrstevníky, kterými opovrhovala zbytečně a naštěstí pouze přechodnou dobu.
Marie Pujmanová zde velmi jemnými prostředky přesně vyjádřila onu hloubku citových zmatků dospívajících, jejich vášnivou zaslepenost, náhlou odbojnost a vzdor. Po formální a jazykové stránce je novela zajímavá využíváním nejen tradiční er-formy a dialogů v přímé řeči, ale také řeči polopřímé, nepřímé a vnitřních monologů. Jazyk využívá aktuálních prostředků své doby, některé z nich může dnes působit lehce zastarale. Přesto je dílo překvapivě živé a stále aktuální a svěží."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ