"Vydání: Kniha byla poprvé vydána v roce 1836. Já jsem četla knihu, jež byla vydána nakladatelstvím Mladá fronta v roce 2008 podle předlohy – filmu F.A.Brabce, 1. Vydání, 80 stran.
Zařazení díla do literárního kontextu: Vrcholné básnické dílo obrozenecké poezie a českého básnictví vůbec, pojaté jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života.
Zapadá do třetí etapy národního obrození a obsahuje charakteristické znaky světového romantismu (subjektivismus, tvůrčí fantazie, smysl pro obraznost, motiv nešťastné lásky a smrti…).
Žánrová charakteristika: Lyrickoepická báseň, ve které se mísí básnictví, lyrika, epika i drama. Pohybuje se na rozhraní lyriky a epiky – rámec zůstává epický podle staršího vzoru a děj je více lyrický.
Objevují se zde znaky romantismu (důraz kladen na cit a pocity hrdinů).
Kompozice: Lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech, ve které je uspořádání témat z hlediska prostoru reálné (děj se odehrává v oblasti Doks a Máchova jezera) a z hlediska uspořádání témat v čase chronologické (v ději není zmínka o tom, kdy se drama odehrává). Hlavním kompozičním principem v rovině tematické i jazykové je kontrast.
Děj:
Děj skladby je pouze nastíněn, hlavní roli zde hrají úvahy. Báseň je málo dějová, převládají v ní rozsáhlé lyrické pasáže. Jednoduchý příběh je omezen na několik vydělených scén, prostoupených náladově zbarvenými popisy přírody a vnitřními úvahami postav i samotného básníka. Popisy krásné jarní přírody jsou dány do protikladu k životu člověka. Příroda se v máji rozvíjí do nejkrásnější podoby, láska mezi lidmi vyzařuje na každém kroku. V knize mladý člověk právě kvůli lásce zabíjí, jeho osud je pošlapán a sám je života zbaven.
V předzpěvu jsou Češi líčeni jako dobrý národ a oslavují se zde jejich slavné činy, statečnost a láska k vlasti. Tento úvod – přesněji vlastenecká báseň byla k ději připsána později, protože bez něj by nebylo možné ji vydat.
V prvním zpěvu autor líčí krásu májové přírody (viz. Ukázka). Objevuje se zde první motiv lásky, nevěry, svedení a první tragédie.
Člen Vilémovi loupežnické družiny připluje ke skále u břehu jezera, kde čeká Jarmila na svého milého – Viléma. Posel ji ale sděluje, že Vilém nepřijde, protože je ve vězení a čeká na zítřejší popravu za vraždu svého otce, který shodou okolností Jarmilu svedl. Jarmila je nešťastná, nechce Viléma ztratit, ale neunese svůj osud a utopí se skokem do jezera.
Druhý zpěv tvoří téměř třetinu básně a zaznamenává Vilémův pobyt ve vězení a jeho vzpomínky na nešťastné dětství, kdy ho otec vyhnal z domu a on se stal vůdcem loupežníků a „strašný lesů pán“. Dále vzpomíná na svou lásku k Jarmile a vraždu vlastního otce – jejího svůdce.
Vilém má ve vězení pocit křivdy a vzdoru svého osudu, a přemýšlí nad svým proviněním, o lidské existenci a posmrtné nicotě. Přemýšlí nad otcovraždou, kterou spáchal, a svěřuje se strážnému, že nevěděl o tom, že Hynek je jeho otec. Strážný s ním soucítí, ale nic pro něj nemůže udělat.
Depresivní a smutnou atmosféru navozuje i vysoká věž, ve které je uvězněn, a její temná kobka, kde se jeho vězení nalézá."