"Pozdě k ránu
Hlaváček Karel
Karel Hlaváček se svým dílem zařadil k mladým literátům přelomu století, kteří se ostře vymezovali proti předešlé generaci především svými požadavky na vlastní, nezávislou tvorbu, na její co největší individualizaci a diferenciaci. Hlaváček přispíval do časopisu Moderní revue a on sám se svou tvorbou (dekadentně laděné sbírky Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna ) bývá označován za typického představitele dekadence v české literatuře.
Ve sbírce Pozdě k ránu Hlaváček vyjadřuje svou touhu po něčem novém, lepším a delikátním především zachycením nálady chvíle a básnickými vizemi. Přitom náladovost v Pozdě k ránu je především záležitostí smyslů, převažují barvy, zvuky a vůně, jak je patrno například z básně Za noci březnové: Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel, / za potlesku a cupotu a chřestu černých skel, / a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl, / i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel, / tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell. Jsou to často ještě čistě impresionistické verše (typické pro generaci předešlou), které svou náladu vyjadřují především tesknou neurčitostí. Ještě bohatěji je nálada v Pozdě k ránu vytvářena prostřednictvím uměleckých hudebních, výtvarných a tanečních motivů a zároveň i hudebností a slovní monotónií samotných veršů. Například známá báseň Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji je vlastně uměleckou stylizací a symbolem zjemnění skutečnosti. Do sbírky Pozdě k ránu Hlaváček zařadil i několik básní v próze, kde obzvláště vyniká básníkova snaha o umělecké a tím delikátnější zachycení skutečnosti. Chce-li například básník zachytit nevšední atmosféru pozdního návratu od milenky, použije k tomu hudební a výtvarný motiv, spojený s vjemy vůně: Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší mola skleněných fléten, pro zádumčivé sólo zděděné violy …Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně fenyklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní …
Druhou složku sbírky – básnické vize – bychom mohli chápat jako Hlaváčkův vlastní svět, vložený do neskutečných, fantaskně snových a nehybně strnulých obrazů. V celé řadě básní nalezneme obrazy melancholické krajiny, které vévodí bledý měsíc a svou přítomností tak zdůrazňuje, že je pozdě k ránu. Tento umělý svět básníkových vizí s typickou kusostí a neurčitostí má za úkol strhávat čtenáře do pocitové sféry: Podmořské pralesy se ani nezachvěly, / po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech, / z měst zatopených zvony slabě vodou zněly: / vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh.
Často také nalezneme obrazy starých hradů, aristokratických rozbořených sídel, které souvisí s dekadentní zálibou zobrazování středověku.
Ve sbírce Pozdě k ránu básník místo myšlenky nechává působit intonační a rytmickou složku básně i složku eufonickou podporovanou slovní monotónií a dále básnickou obraznost. Hlaváček tak byl u nás první, kdo uplatňoval postupy symbolismu v čisté lyrice. Také kult umění uplatněný v této sbírce měl svůj význam i pro další básníkovu tvorbu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ