"Svým dílem představoval Karel Havlíček Borovský jednu z nejdůležitějších osobností českého literárního kontextu první poloviny 19.století. Havlíček byl především novinář, a proto jeho umělecká tvorba byla často dílem novinářským zastíněna. Z literárních žánrů mu byl nejbližší žánr satiry, epigramu. Za své postoje byl poslán do Brixenského exilu, kde vznikly jeho tři velké satirické básně – Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený Křest svatého Vladimíra.
Křest svatého Vladimíra, v podtitulu označený jako Legenda z historie ruské, je nejsložitější ze tří Havlíčkových satirických skladeb.
Autor dal celému příběhu zlidovělou podobu. Bůh Perun je kreslen jako pantatínek, který sedí na pekýlku, zašívá si gatě a zhurta odbude carského drába, který mu vyřizuje, že má caru Vladimírovi místo kanonády hřímat k jeho svátku. To se samozřejmě Vladimírovi nelíbí a chce postavit Peruna před soud. Civilní soud ho však odmítne soudit, naštěstí vše zařídí soud vojenský. Perun je zatčen a odsouzen k smrti utopením. Ale Perunovou smrtí potíže teprve začínají. Prostý lid se na Vladimírovi dožaduje jiného Boha, a tak car na něj vypíše konkurz (konkurz na církev nejcírkvovatější). Do Kyjeva se začnou pomalu scházet různí zástupci církví. Zde však rozsáhlý fragment končí, zbytek buď nebyl napsán nebo se nezachoval.
Pro Křest svatého Vladimíra zvolil Havlíček lehkou písňovou formu, která tak kontrastuje s vědomím, že Křest je vlastně jakýsi hrdinský historický epos a že tato lehká forma je pro sdělovaný obsah jaksi nevhodná. Ale o to právě autorovi šlo. Veršová forma Křtu je výrazem toho, že velké dějiny jsou zde nazírány s ironickým odstupem a s nedůvěrou k pompě velkých gest.
V této nejrozsáhlejší skladbě Havlíček zpochybnil nejen světskou a církevní moc, zpochybnil i existenci jakékoli morální a právní normy, která by měla platit v každém lidském soužití. Perun v kritice světa říká: Tak to chodí na tom světě, / každou chvíli jinák, / dneska ctí tě za svatého, / zejtra budeš sviňák! Ve světském pořádku nezměnila smrt boha nic:
Kdo byl taškář za Peruna,
taškařil zas dále,
a kdo byl poctivá duše,
dřen byl neustále.
Neboť svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění,
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Do ostrých kolizí mezi bohem a králem je také vtažen žurnalista, který se rouhal proti bohu a který je zatracen spolu s bohem Perunem. Příběh o utracení boha Peruna vyčetl Havlíček z tzv. Nestorova letopisu, nejstarší ruské kroniky. Směšný hrdinský epos Havlíček modernizuje: míchá a konfrontuje dávné a přítomné, svaté a všední, božské a lidské, legendární a politické."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ