"Král Lávra
Autor: Karel Havlíček Borovský
Vydal Nakladatel St. Kočí z Brna v roce 1923

Charakteristika díla
Král Lávra je delší satirická báseň, která vznikla při autorově pobytu v tyrolském Brixenu a odráží jeho názor na nebezpečnost omezené Habsburské dynastie a zastaralé monarchie. Příběh vychází z německé pohádky, a proto také úvodní verše čtenáře uvádějí do blíže neurčeného pohádkového prostředí – král je tu popisován jako starý a dobrý, místo se uvádí jen mlhavě (za trojím mořem a devaterými horami). Báseň má 37 slok o sedmi trochejských verších.

Obsah
Báseň popisuje příběh krále Lávry, který měl jen jedinou vadu – jednou za rok si vybíral holiče, který by jej ostříhal a oholil, ale místo odměny jej nechával popravit. A i když se tyto praktiky cechu příliš nezamlouvaly, nemohl s tím nic dělat, protože jinak byl Lávra dobrý vládce a jeho odpůrci by mezi lidmi nezískali podporu.
Až jednou byl losem vybrán Kukulín, jediný syn staré vdovy, aby také on se postaral o krále Lávru a následně byl popraven. Matka se ale rozhodne tomuto činu zabránit a svého panovníka přesvědčí, aby dal Kukulínovi milost a udělal ho jednou pro vždy svým holičem. Tak se nakonec i stane, mladík holí krále každý druhý den a všichni jsou spokojení. Jen holiče trápí tajemství, které slíbil zachovat. Matka mu poradí, aby zašel do lesa k poustevníkovi s prosbou o pomoc.
Kukulín se doví, že se mu uleví, pokud královo tajemství svěří staleté vrbě u Viklova. A tak také nakonec udělá. Vše se zdá být v pořádku, dokud Lávra neuspořádá ples a nepozve si na něj karlovarské muzikanty. Jejich kapelník, pan Červíček, při dlouhé cestě ztratí kolíček od basy, a protože nemají čas jej hledat, rozhodne si uříznout nový z viklovské vrby.
Na plese basa způsobí pozdvižení, protože místo hudby jim nabídne příběh o královo oslích uších. I když jsou hudebníci z plesu okamžitě vyhozeni, poddaní už znají tajemství, kvůli kterému museli lazebníci umírat. Ale protože je pro ně Lávra dobrý král, nevadí jim to a na jeho zvláštní uši si rychle zvyknou, takže i samotný král se nakonec dočká úlevy, že nemusí nic skrývat.

Postavy:
 Král Lávra představuje starého, dobrého krále, který dokáže spravedlivě vládnout a lid je mu za to oddaný. Nebo spíš už si na jeho způsob vlády zvykl. A protože je Lávra absolutistickým monarchou, trpí se mu i takový prohřešek proti lidskosti, jakými jsou popravy nebohých holičů, kteří po jednom oholení znají královo tajemství. Když se ale tajemství vyzradí, zapůsobí v království opět síla zvyku a se časem přestanou bavit myšlenkou, že jejich král má oslí uši. Koneckonců je to jejich král. Havlíček dává do jeho postavy vlastnosti Ferdinanda Dobrotivého, jak jej on sám viděl.
 Kukulín je obyčejný holič, jehož život i smrt podléhá králi. A to on samozřejmě ví, proto se snaží být vůči Lávrovi loajální a jeho tajemství nevyzradit. Vždyť nemá jediný důvod, proč by to dělal. Díky králově strachu z vyzrazení se stal jeho vrchním holičem, do konce života má místo jisté.
 Matka ukazuje postavu ženy z království, která se sice podřizuje králi, ale daleko cennější je pro ni život vlastního syna než to, jestli rozhněvá krále. Nakonec díky své kuráži získá to o co stojí.

Vypravěč, autorský přístup a záměr
Příběh této epické básně je vyprávěn 3. osobou jednotného čísla (reformou), díváme se na něm skrz tradičního, autorského, vševědoucího vypravěče, který je o všem informován a do děje přímo nezasahuje, stojí nad ostatními postavami.
Karel Havlíček Borovský nám touto svou skladbou ukazuje nevinnou pohádku, která doplňuje „fond“ české slovesnosti. Na druhé rovině nám však nabízí promyšlenou kritiku panujícího režimu, proti které cenzura nic nezmůže.

Forma řeči a verše
Ozvláštnění působí přímé řeči ve verši, protože používání nepřímých řečí se Havlíček v básni vyhýbá. Král Lávra má 37 slok o sedmi verších, které vychází z upravené struktury písně „Kdyby moje milá“. Všechny sloky mají stejné schéma založené na trochejské stopě (jedna doba těžká, přízvučná, druhá lehká, nepřízvučná):
a: – U – U – U
b: – U – U – U –
c: – U – U – U – U
b: – U – U – U –
d: – U – U – U – U – U
d: – U – U – U – U – U
b: – U – U
Není pravidlem, že by platilo co verš to věta, často tu jsou tedy i přesahy. Rým je realizován na základě asonance (zvuková shoda jen koncové samohlásky, bez ohledu na souhlásky) či poslední slabiky. První čtyři verše mají rým přerývaný, poslední tři navazují na čtvrtý a vzniká tu rým obkročný.

Syntax
Používá souvětí souřadná spojená beze spojek nebo jinými spojkami slučovacího poměru či základními spojkami že, ale, neboť, jakmile. Přívlastky podstatných jmen nemají většinou charakter zbytečného (zdobného) větného členu (jako ubohá vdova, dobré srdce, lidský cit), spíše blíže určují místo či postavu (dobrý irský král, pěkná píseň, podivná odplata, tichá noční obloha), občas se dostávají do kontrastu s řídícím větným členem (špatné pohodlí, ukrutná odměna).

Jazyk
Z počátku je jazyk spisovný, nijak zvlášť neobvyklý od toho, který se používá pro vyprávění pohádek. Pouze pro potřeby verše je dochází k inverzi či jiným změnám oproti větnému pořádku.
Havlíček jazyk aktualizuje hovorovými výrazy (škubou hubou, nabíjet kasu cizím, táhlo na letnice) a běžně používanými úslovími v hovorové řeči (půjdou-li ho hledat, promeškáme bál, moc zví, kdo se ptá).
Z jazykových prostředků se tu krom již zmíněného kontrastu či paradox objevuje srovnání (královy vlasy jsou jak roj včel), paralela (husy štěbetají, tichá je labuť, kdo chceš tajnost smlčet, holičem nebuď), ale také hyperbola (šumaři jako nejslavnější karlovarská banda) a litotes (opak hyperboly: lid mrzela králova ukrutnost jen dost). Neživé předměty jsou personifikovány, což je pro pohádkové ladění typické.
Často začíná verš slovesem, objevují se tu řečnické otázky (jsi otec náš?), zvolání a citoslovce (padl los! ach! padl). Příběh samotný pracuje se satirou, ironií a sarkasmem.

Funkce díla
Nevinný příběh o králi Lávrovi v sobě skrývá satirickou kritiku omezených vládců, kteří jsou schopni udělat cokoliv pro uchování své autority. Jako všechno na světě prý totiž rostou, mohutní a časem chátrají panovnické rody, které začnou strádat duševně i tělesně. Havlíček se cítil být obětí poměrů, kdy panovník, který nemá přehled nad svou mocností, škodí poddaným, zneužívá své moci nad nimi a doslova rozhoduje o jejich životě či smrti. Tím, jak upomíná v úvodu básně i malé kluky k pozornosti, ukazuje, že také oni dospějí a poznají rozdíl mezi nutností a pouhým zvykem, pochopí to nebezpečí, které v sobě monarchie skrývá. Ještě větší hrozbou je však podle autora to, že si lidé na takový režim zvyknou a nemají zájem ho nějak měnit.
Důležitá myšlenka, kterou autor myslel zcela vážně, je však skryta do veselého provedení: král dal holiče oběsit, jakmile ho jednou oholil (napálil); holil se na letnice (aby mu nebylo v létě horko); Kukulín tajemství vykoukal; Viklov je v zemi, která se viklá; na dvorské zábavy se chodí jen na rozkaz (protože jsou škrobené a nudné); v masopustě se pochovává basa, bylo tedy pro národ náramně vtipné prozrazené tajemství.
Čeští vlastenci, ke kterým se dílo dostalo, na něm oceňovali především to, že ze světové látky dokázal Havlíček vytvořit příběh zasazený do českého prostředí s českými charaktery postav, takže ve výsledku působí jako česká lidová píseň.

Okolnosti vzniku díla, autobiografické prvky
Karel Havlíček Borovský se nechal pro příběh své epické básně inspirovat u německého spisovatele Moritze Hartmanna, který pobýval v Irsku a v dublinské krčmě narazil na tuláka Barryho, který každý večer místní společnosti (především chudině) vypráví své osudy. Mimo jiné také zmíní povídku o králi Lávrovi.
Havlíček se motivu chopil, povídku přeložil a zpracoval do veršů. Už ve své době totiž jako redaktor Pražských novin sledoval boj Irů za samostatnost a v mnohém mu připadal podobný, jako byla situace Čechů v Rakousku-Uhersku. Bylo proto příhodné, že mohl zmiňovat kvůli cenzuře irského krále, přestože myslel krále českého – Ferdinanda Dobrotivého, který se musel vzdát trůnu kvůli ústupkům ostatním národům říše a pomatené mysli na kroměřížském sjezdu v roce 1848.
Báseň má dvě složky – báje o nerozumném přání a báje o stromě mstiteli vyzrazeného tajemství. Motiv vladaře s oslíma ušima se však objevuje už ve starořecké báji o králi Midasovi.

Autor a tvorba
Karel Havlíček Borovský se narodil v Borové u Německého Brodu do rodiny kupce, po gymnaziálních studiích, na kterých měl z počátku prospěchové problémy a získal zde vizitku rváče, odjel do Prahy studovat filozofii ( v této době šlo o přípravu na univerzitu).
Krátce po svém příjezdu do Prahy vstoupil do semináře, protože věřil, že jako vlastenecký kněz bude mít na lid největší vliv, ale v průběhu studia zde ztrácí iluze. Vadí mu fanatický kněz Antonín Rost, pochybuje, zda modlitba dokáže něco změnit a nakonec je vyloučen kvůli tomu, že iniciuje studentské recese.
Z počátku se s vlasteneckou společností v Praze nestýká, na doporučení Pavla Josefa Šafaříka odjíždí působit do Moskvy jako vychovatel, aby poznal zdejší poměry. Je totiž zapřísáhlým panslavistou a věří, že by se Rusko mělo stát vůdcem ostatních slovanských národů. Když ale vidí otřesnou situaci zaostalé země, radikálně své názory mění a své zkušenosti odráží v souboru publicistických próz Obrazy z Rus (1843-1846), s sebou přiváží desítky epigramů (ty rozdělil do pěti oddílů: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu).
Díky doporučení Františka Palackého se stává Havlíček redaktorem Pražských novin a chce se dál živit jako spisovatel. Nicméně v roce 1848 se díky svým politickým článkům dostává do pozice mluvčího českého národa, je zvolen poslancem říšského sněmu (kde záhy na to končí, protože se zdál užitečnější jako aktivní novinář než politik). Když je revoluce potlačena, Havlíček se nevzdává a je souzen za pobuřující články. V lednu 1850 je zastaveno vydávání Národních novin, které založil, a proto potřebuje nyní najít nové působiště. Rok ještě pracuje na vlastním časopise Slovan, než se stáhne do ústraní v Německém Brodě, aby se mohl věnovat své literární tvorbě. Krátce na to byl v prosinci 1851 zatčen a deportován do Brixenu, kam se přestěhovala také jeho žena Julie a dcera Zdeňka. O svém zatčení a cestě do Tyrol podává Karel Havlíček Borovský svědectví v Tyrolských elegiích (napsány 1852, časopisecky 1861, knižně 1870). Ve vyhnanství vznikly také básně Křest svatého Vladimíra (1848-54, vydáno 1876) a Král Lávra (1854, vydáno 1870), které se původně mohl šířit jen v opisech.
V roce 1855 Havlíček podepsal prohlášení, že se vzdá spisovatelské i žurnalistické činnosti, pokud se bude moci vrátit do vlasti. Při návratu se však dovídá, že jeho žena Julie, která přijela před ním, zemřela a česká společnost jej až na několik výjimek ignoruje. Jeho pohřeb se přesto mění v národní demonstraci, věří se totiž, že zemřel na následky brixenského utrpení. Ve skutečnosti alpský vzduch jen prospěl jeho zdravotnímu stavu, stejně jako jeho ženě – oba trpěli TBC.
Jeho dcera Zdenka žila ještě dalších 16 let, během kterých se stala „dcerou národa“ a staraly se o ni vlastenecké rodiny. Pak ale také zemřela na tuberkulózu.

Současníci a pokračovatelé
Národní obrození je uměle a dodatečně vytvořený pojem, který poprvé užil v roce 1895 Tomáš Garrigue Masaryk ve spise Česká otázka, do té doby se používaly termíny vzkříšení či znovuobrození národa. Označuje složitý historický proces, při němž došlo k zastavení jazykového úpadku češtiny, k vytvoření nového spisovného jazyka, ke znovuobnovení národní literatury a posléze k národní, kulturní a politické emancipaci. Právě v této době se začalo vytvářet národní povědomí a konstituoval základ novodobého českého národa.
Na konci 18. století byl český jazyk v hlubokém úpadku, projevily se výrazně germanizační snahy Habsburků – němčina byla jazykem v úředním a oficiálním styku stejně jako ve školách a v běžné komunikaci vyšších vrstev. Češtinu užíval venkovský lid a nejchudší městské vrstvy, proto byla česká literatura zastoupena jen knížkami lidového čtení, jarmarečními tisky a náboženskými spisy. Spisovná podobě češtiny nebyla ustálena vůbec.
Jako národní obrození označuje období od konce 70. let 18. století do 50. let 19. století. Tradičně je toto období členěno do tří etap:
• 1. období obranné (70. léta 18. století – počátek 19. století): utváří se základy české obrozenecké literatury, v kultuře dominovaly klasicismus a osvícenství, hlavní důraz je kladen na jazykovědu a historiografii. Mezi představitele této doby patří historik a jazykovědec Gelasius Dobner, který vystupuje s názorem, že je třeba mít k vědě kritický přístup, proto je označován za prvního českého moderního historika, pracoval s kronikou Václava Hájka z Libočan a provedl na ní úpravy podle historického hlediska. Jeho současníkem je Josef Dobrovský, který vytvořil díla, která dodnes tvoří základy českého jazyka a ve světě je uznáván jako zakladatel slavistiky. Napsal Dějiny českého jazyka a literatury (popis historického vývoje jazyka a literatury, podle jazykové bohatosti určil jako období úpadku baroko, vrchol pak v 16. století, v době veleslavínské), Zevrubná mluvnice jazyka českého (1. mluvnice, stanovuje jazykovou normu) a Německo-český slovník (2 díly, útočí na puristy a jejich neologismy). František Martin Pelcl byl první učitel češtiny a zakladatel katedry českého jazyka a literatury na pražské univerzitě (Nová kronika česká – oblíbená, ale nepřekonala Hájkovu kroniku).
V 70.-80. letech fungovalo divadlo V Kotcích, kde se hrálo také v českém jazyce – první česká hra byla Kníže Honzík, která byla přeložena z němčiny, na Václavském náměstí bylo divadlo Bouda (1786-89), kde se hrálo pouze česky. Prvním kamenným divadlem bylo Nosticovo (dnes Stavovské) divadlo, kde se ale v hlavním časech hrálo německy, přesto to byla první důstojná budova i pro česká představení. Hlavními představiteli divadla byli Václav Thám, autor hry Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, a Jan Nepomuk Štěpánek, který působil jako dramaturg Stavovského divadla a byl také autor her s vlasteneckými náměty.
V této době ještě nevycházely žádné české knihy, proto velkým průlomem bylo založení vydavatelství Česká expedice, které vlastní Václav Matěj Kramerius a kde se vydávají knihy pouze v češtině. Česká expedice se zaměřovala na lidového čtenáře, který nemá vysoké vzdělání, a proto kniha má pro něj především funkci zábavnou a naučnou, jen v malé míře se vydávala i přeložená díla světového formátu (prvním takovým byl Robinson Crusoe). Nejčastěji v České expedici vycházely cestopisy ze 14. století, bajky, pohádky a dobrodružné příběhy. Krameriovy c. k. vlastenecké noviny se šířily přes formany, kteří je z Prahy dováželi na venkov. Tyto noviny byly přímo určeny pro venkov a obsahovaly především rady hospodářům a příběhy z historie a života, tím měly zvýšit informovanost lidových vrstev.
o 2. období ofenzivní (počátek 18. století – 1830): vytváří se jazykový program národního obrození, spisovatelé se snaží dokázat, že český jazyk je schopen vyrovnat se jazykům vyspělých kultur. Velkou měrou se uplatňuje preromantismus. Předním představitelem této doby byl Josef Jungmann, rektor pražské univerzity, podle kterého je národ svébytný celek po jazykové, kulturní a etnické stránce, češtinu považuje češtinu za rovnocenný jazyk němčině, dokládá existenci ekvivalentů (rovnocenný jazyk => rovnocenný národ). Jungmann rozšířil slovní zásobu, překlady z francouzštiny (Villon), angličtiny (Milton), němčiny (Goethe), ruštiny, řečtiny či latiny dokázal vysokou úroveň jazyka a položil základy literární teorie a historie. Je autorem: Slovník česko-německý (rozšíření slovní zásoby), učebnice Slovesnost a spisu Rozmluvy o jazyku českém (2 dialogy, v prvním Daniel Adam z Veleslavína mluví se současným Čechem, Pražanem, který mluví směsicí češtiny a němčiny, ukazuje tak nízkou úroveň češtiny, a pak s Němcem, který mu vysvětluje germanizaci, v druhém rozhovoru se setkává vlastenec Slavomil a Protiva, hlavní myšlenkou této části je, že Čech je ten, kdo mluví česky – jazykové pojetí národa).
V této době působil také historik a politik František Palacký, který zpracoval vrcholné dílo českého obrozeneckého dějepisectví Historie národa českého v Čechách i na Moravě (od počátku po nástup Habsburků, ukazuje dějiny jako zápas němectví a slovanství, vrchol je podle něj husitství).
V druhém období působil také slovenský evangelický kněz Ján Kollár, který ve svém díle propagoval ideu slovanské vzájemnosti. Je autorem básnické skladby Slávy dcera (alegorie budoucnosti Slovanstva, dílo koncipováno jako pouť básníka s analogií v Dantově Božské komedii). Folklorními žánry se nechal inspirovat básník František Ladislav Čelakovský, který vydal sbírku epických básní Ohlas písních ruských vytvořených pod vlivem ruských bylin a sbírku Ohlas písních českých, kde převažuje milostná lyrika a satirické verše. Některé skladby byly později zhudebněny a zpívá je Spirituál kvintet.
• 3. období politické (1830 – 1848): vznik a rozvoj revolučních snah, což vytvářelo podmínky pro zaktuálnění české literatury, vliv romantismu a biedermeieru, v roce 1848 vystupuje poprvé česká politická reprezentace v čele s Františkem Palackým s uceleným programem v duchu austroslavismu. Karel Havlíček Borovský byl jedním z hlavních představitelů této fáze národního obrození. Spolu s ním v této době působil Karel Jaromír Erben, Božena Němcová či Karel Hynek Mácha (ten se ale spíše vymyká). Úsilím spisovatelů bylo vytvořit literaturu, který by plně odpovídala soudobým zájmům společnosti a potřebám národa. Převažoval lidovýchovný zřetel k zájmům rodící se buržoazie a k lidovým vrstvám.
Dramatik Josef Kajetán Tyl patřil k organizátorům kulturního života a působil i jako dramaturg Stavovského divadla. Z jeho her jsou nejznámější Paličova dcera (obraz ze života – střet bohatství peněz s bohatstvím opravdových peněz, paličova dcera Rozárka chce na sebe žhářství, kterého se dopustil ze zoufalství její otec), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (lidová fraška s tématem vlastenectví v protikladu k poněmčování národa), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (pohádková báchorka, konfrontuje věrnost rodné zemi s povrchností a hamižností).
Karel Hynek Mácha je ojedinělý autor, který překročil národně-vlastenecké pojetí literatury, a proto bylo jeho dílo dobovou kritikou odmítnuto. Proslavil se lyrickoepickou básní Máj, který se stal základní skladbou české moderní poezie. Zájem o lidovou slovesnost projevil Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Erben je autorem sbírky Kytice, která obsahuje 13 básnických textů o vině a trestu. Zpracoval souhlas České pohádky, vedle toho Božena Němcová sestavila soubor Národní báchorky a pověsti. Z její původní tvorby je neznámější a nejhodnotnější kniha Babička, která představuje babičku Němcové jako nositelku tradic lidové moudrosti a zprostředkovává obrazy ze života venkova spojené s jednotlivými ročními dobami.

Havlíček vytvořil typ české, politicky mířené satiry, která je doplněná jazykovou i situační komikou. V tom na něj navázal další významný novinář Karel Čapek. Tento autor je však známý také jako mistr epigramu, kterému se věnovali František Ladislav Čelakovský, Jan Neruda, Jaroslav Svatopluk Machar či Viktor Dyk.
Položil základy literární kritiky, v čemž na něj navázal Jan Neruda či Vítězslav Hálek, jeho zásady přivedl k dokonalosti František Xaver Šalda. "

Důležité informace jsou v textu tučně zvýrazněny.