0.

Úvod

1.	Krátce o životě Karla Čapka

2.	Poslední rok života Karla Čapka

2.1.	Odliv přátel, pocit odloučení a osamění

2.2.	Smrti vstříc

2.3.	Čapek a Nobelova cena - úryvky z protokolů Nobelova komutétu

3.1.	Bílá nemoc

3.2.	Válka s mloky

3.3.	První parta

3.4.

Matka

4.

Přílohy

4.1.	Internetová rešerše: Heslo „Karel Čapek“ v otevřené encyklopedii Wikipedie.

4.2.	Internetová rešerše: Heslo „Karel Čapek“ na stránkách Památníku Karla Čapka.

4.3.	Antisemitismus v ČSR před a po září 1938 – vykreslení politické situace v období 1938-1939.

4.4.	Pozvánka a tisková zpráva k putovní výstavě „Život a doba spisovatele Karla Čapka“

"Během zářijové mobilizace dal k dispozici svůj vůz. V nadcházejících měsících tak z důvodu lepšího telefonického spojení do Prahy nepobýval na Strži, ale u Václava Palivce na Osově. Soustavně se vyslovoval k politickým poměrům. Komentoval dramatickou situaci svými články v Lidových novinách, z nichž je také patrné jak bolestně toto období prožíval. Důsledkem své činnosti byl ostře pronásledován tiskem, vycházelo množství pomlouvačných článků, dostával nespočet štvavých anonymních dopisů a výhrůžek. Konec Čapkova života byl poznamenán silným nátlakem jak ze strany fašistické spodiny, tak útoky některých známých osob. Například spisovatel Jaroslav Durych jej nařkl, že v noci slavné národní mobilizace v září 1938 utekl před nebezpečím německých bomb do svého venkovského bydliště na Strži. Nebyla to pravda. Lživým pomluvám se Karel Čapek snažil čelit osobní svědeckou výpovědí „Jak to bylo“ v Lidových novinách, ale marně. Toto období se pro Čapka stalo zlomovým, byl to rok, kdy se zhroutily jeho celoživotní ideje a myšlenky. Mnichovská dohoda tak znamenala nejen katastrofu národní, ale i Čapkovu katastrofu osobní, zpochybnění jeho dosavadní politické práce, hodnot a víry. Vedl polemiky s Národními listy, s katolickým Rozmachem (J. Durych) a generálem Rudolfem Medkem, který začal mluvit o budoucnosti českých spisovatelů v nacistickém koncentračním táboře. Události roku 1938 zaskočily Karla Čapka tak, že se cítil poražen a hanebně zklamán těmi, ve které věřil.
V té době několik francouzských spisovatelů vyzvalo ostatní spisovatele, aby pro Karla Čapka žádali Nobelovu cenu za literaturu. Karel Čapek také obdržel nabídku odejít do anglického exilu. Této možnosti však nevyužil. Chtěl zůstat se svým národem. František Langer ve své knize Byli a bylo vypráví, jak Čapek reagoval na jeho radu, aby na nějaký čas odjel: „Karel odpověděl pohledem, z kterého jsem vyčetl víc než ze slov, co mi to napadá, jak by on mohl v tuto dobu odejít z domova a nevzít na sebe část tíže, kterou nese celý národ.“ (Buriánek, 1988, s. 310).
2.1. Odliv přátel, pocit odloučení a osamění
Karel Čapek se v jistém slova smyslu zapojoval do politického života, a nelze se proto divit, že za to sklízel i kritiku. Čapkova společnost, to byli Pátečníci, množství levicově smýšlejících intelektuálů, které značně převyšoval Ferdinand Peroutka. Ten do této společnosti přivedl prezidenta Masaryka. On si také dokázal zachovávat i navenek určitou názorovou nezávislost a to jak vůči Masarykovi, tak i Benešovi. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se Čapek spolu s Peroutkou pokoušeli navázat kontakty s Německem, aby zabránili nejhoršímu. Učinili tak na základě přání vlády i Beneše. Několikrát se na Strži setkali s německým vyslancem Ernstem Eisenlohrem. Ten však zůstával v otázce zprostředkování styku s Berlínem rezervovaný. Jediným výsledkem byl publicistický dozvuk v podobě Peroutkových článků v Přítomnosti a v Eisenlohrově zprávě do Berlína, v níž vyslanec upozornil na ochotu nejvyšších československých státních kruhů dohodnout se s Německem.
Na útoky vedené proti své osobě byl Karel Čapek zvyklý po celou dobu své publicistické a spisovatelské činnosti. V tom se vedle nacionalistických kruhů vyznamenával i jeden z největších našich literárních kritiků F.X. Šalda (obklopený řadou komunistů, mezi něž patřil i Julius Fučík). Kritice svých politických postojů nebyl Čapek ušetřen ani ve své rodině. Jeho neteř JUDr. Helena Koželuhová (1907-1967), manželka Čapkova právního zástupce JUDr. Adolfa Procházky, pozdějšího ministra zdravotnictví za ČSL v letech 1945-1948, zastávala již od mládí jasně konzervativní pravicové postoje. Oba své slavné strýce, Karla i Josefa, označovala za oportunisty, kteří se hlásí vždy k té straně, v jejíž redakci sedí. Mínila tím, že pokud seděli v Národních listech, volili Národní demokracii, když byli redaktory Lidových novin, podporovali Národní stranu práce, za kterou dokonce kandidovali, byť na posledních místech, a když se z majitele Lidových novin Dr. Jaroslava Stránského stal národní socialista, tak… Helena Koželuhová se svých postojů nevzdala do konce svého života, který strávila v poúnorovém exilu. "

Práce obsahuje grafiku.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů uvedených v použité literatuře. Část citací však není přímo vyznačena v textu.