"Život a dílo skladatele Foltýna
Čapek Karel
Tento román Karla Čapka zůstal bohužel nedokončený. Pro čtenáře jsou v závěru uvedeny poznámky autorovy ženy Olgy Scheinpflugové, které obsahují možný závěr příběhu. Jednotlivé kapitoly románu jsou vedeny z perspektivy různých lidí.
Okresní soudce Šimek - Přítel z mládí. S Bedřichem Foltýnem, který si dal později pseudonym Beda Folten, se soudce Šimek seznámil v sextě. Seděli spolu v lavici. Pamatuje si ho jako vytáhlého hocha jemné pleti s hustě, drobně vlnitými vlasy, na kterých si velmi zakládal. Vypadal stále uraženě, byl plný pohrdání. Pro svou nadřazenost se stranil kolektivu. Toužil sice vynikat, ale byl velký trémista - chyběla mu kuráž. Učitelé ho neměli rádi. Jeho otec byl chudý, bydlel u tety. Jednou mu Bedřich zahrál na piáno a vyprávěl o sobě, že je velký umělec, že komponuje. Šimek se přiznal, že se pokouší psát básně. Beda se chlubí, jak zhýralý život umělce kdysi vedl - “Každý umělec musí hrozně mnoho prožít. Já už ti znám tolik žen...” Příteli se tomu nechce moc věřit. Kamarádili spolu ještě dlouho, pak se ale Šimek ohleduplně přihlásil o svůj sešit básní, “umělce” se toto přízemní praktické myšlení velice dotklo a přestal s ním ze dne na den komunikovat.
Paní Jitka Hudcová – Ariel. Jitka Hudcová se s Bedřichem setkala v tanečních. Mezi děvčaty se o něm už delší dobu povídalo jako o “tom krásném septimánovi”. Brzy spolu začali chodit. Bedřich stále mluví o svém osudu umělce, neví, jestli se více věnovat hudbě nebo poezii - když v knize vidíme ukázku “jeho” básně, uvědomíme si, že jde o dílko gymnaziálního spolužáka Šimka. Pokud jde o hudbu, neustále prý pracuje na skladbě Ariel, která má vyslovit jeho vnitřní rozervaný pocit. Snažil se Jitce zaimponovat stylizací do velkého zhýralce - opět vzpomíná na své někdejší žhavé lásky, přitom je neohrabaný, zmatený a nesmělý. Zřejmě nebyl o nic zkušenější než ona. Urazil se, když se od něj jednou odvrátila: "Jsem nevěděl, že jsi taková měšťačka."
Dr. V. B. - Na universitě. S Bedřichem bydlel v podnájmu. Foltýn tehdy studoval práva a stále mluvil o tom, že se chce věnovat jen hudbě. Snaží se doktorovi zaimponovat - hraje před ním flamendra, jindy náruživě “komponuje”, přitom však jen obrušuje cizí motivy. Používá velká slova, jimiž ale neřekl nikdy nic nového. Evidentně byl sám a potřeboval se vypovídat, vykládal o svých společenských a milostných stycích. Jeho spolubydlící ho upřímně nenáviděl, vynadal mu jednou, že jsou to jen donchuanské řeči a že se na něj jistě žádná žena ještě ani nepodívala. To Foltýna hluboce urazilo. Pokusil se proto svést jeho kamarádku (nevíme, zda úspěšně). Po pár měsících se odstěhoval a brzy se prý oženil s bohatou dcerou truhláře, majitelkou pěti domů.
Paní Karla Foltýnová - Můj manžel (podle ústního sdělení). Seznámili se spolu na právnickém plese. Bedřich se jevil jako zdvořilý, elegantní a vzdělaný mladý muž, zamlouval se i rodičům. Imponovalo jí, že je umělec, který komponuje. Zároveň v něm viděla slabého člověka, jenž potřebuje ochranu. Po svatbě se celý rozzářil - získal náhle mnoho peněz a to mu umožnilo vést přepychový život umělce a hudebního mecenáše. Nechal si říkat Mistr, pořádal soukromé hudební večírky. Ačkoliv nikdy nezahrál nic vlastního, pracoval údajně na velkolepé opeře Judita. Jednou utekl s jakousi stárnoucí zpěvačkou, za deset dní se ale kajícně vrátil. Trpící manželka mu vše odpustila, odmítla mu však dále poskytovat peníze. Foltýn se opět chová uraženě. Více pije, tahá domů své kumpány - ponejvíc slepého Kannera. Jediným slušným člověkem z jeho partičky je Trojan. Při odchodu radí Karle, aby Bedovi rozmluvila další umělecké snažení. Foltýn zoufale shání peníze, má v plánu napsat filmovou operetu. Chce prodat jejich domy, to mu však manželka nedovolí a požádá o rozvod. Skončil prý v Bohnicích, kde zanedlouho zemřel. Na jeho pohřbu se sešlo mnoho významných muzikantů.
Univ. prof. dr. Strauss - Abaelard a Heloisa. S Bedou se seznámil na jednom z proslulých hudebních večírků. Beda na něj působil jako vzdělaný bohatý mladý muž. Je prý fascinován látkou Abaelarda a Heloisy. Profesor mu udělal přednášku, půjčil mu spoustu knih. Po jeho smrti už se knihy bohužel nenašly...
Dr. Jan Petrů - Text k Juditě. S Bedřichem se potkali v divadle na jedné premiéře. Viděl ho jako afektovaného ješitného snoba. Pozval ho na jeden ze svých hudebních večírků. Beda ho požádal, aby mu kriticky zhodnotil jeho dílo - libreto k opeře Judita. "Chtělo to být démonické, chtělo to být vášnivé, ale bylo to až maniakální a nestvůrné ve své patetické nabubřelosti." Kousky dokonce psali různí mladí básníci. Bedřich každému z nich zaplatil za napsání celého libreta, kousky pak poslepoval dohromady. Po ostré kritice se Beda rozhodne pro “přepracování” - vzmůže se ovšem jen na ubohý plagiát - doslova totiž opíše Hebbelovu Juditu. Od té doby svého kritika nenávidí.
Váša Ambrož – Mecenáš. Váša byl jedním ze tří mladičkých konzervatoristů, kterým Foltýn nabídl podporu. Zve si je domů, “přezkušuje” je, zadává jim drobné úlohy a cpe jim peníze. Pozve je na svůj večírek, kde ale mají fungovat jako placení muzikanti. Ztropí mu za to pořádnou ostudu - naschvál začnou břinkat cajdáky a odrhovačky.
* * * - Dvě poznámky. Zpětná zmínka o oné cizí zpěvačce, se kterou Bedřich kdysi utekl. Autor této poznámky byl s Bedřichem kdysi v divadle na jejím vystoupení. Pro zajímavost mu vypráví o jejích známých milencích. Udělalo to na něj obrovský dojem. Utekl s ní, už první noc se však na něj zpěvačka vykašlala. Samozřejmě potom vyprávěl úchvatné vymyšlené historky...
Druhá poznámka je o slepém Kannerovi. Geniální hudebník, který se upíjel k smrti a opovrhoval učenými muzikanty. S Bedou se rozešli ve zlém - s nožem v ruce se bili o Kannerovo právo na Juditu. Šlo o operu nebo sklepnici z hospody?
Jan Trojan - Instrumentace Judity. Foltýn za ním přišel do divadla a chtěl po něm, aby mu pomohl s instrumentací opery Judita. Trojan nejprve odmítá, poté si nechá přehrát pár kousků, které jsou docela dobré - jedná se ale o dílka konzervatoristů. Trojan nabádá Bedřicha k čistému tvoření - “Umění je práce.” Doloží to tím, že krásně zaimprovizuje na dané motivické téma. Beda se o to jen marně pokouší, beztak vše přehraje po něm. V této kapitole vidíme dva základní názory na tvorbu a umění - neúspěšného a neschopného “umělce” Foltýna, který se jen snaží prostřednictvím umění projevit své vlastní já, a nadaného a zručného Trojana, který jako dělník dává řád látce a tématu. Monumentální monolog na toto téma je ukončen větou “A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené..”, což je také poslední věta celého díla.
Ve svědectví autorovy ženy sledujeme konec Foltýna. Zabila ho jeho prolhanost. Operu, slepenou z plagiátů a cizích prací, mu nikde nevzali, pomáhal si marně penězi, vyhledával staré i nové přátele. Pak se mu skupina recesistů rozhodne z legrace pomoci - uspořádá velkolepou premiéru jeho slavné Judity. Opera má bouřlivý úspěch, samozřejmě myšlený ironicky, skladatele donutí vystoupit před oponu na děkovačku, v tu chvíli Bedřich poprvé prohlédne ten svět přetvářky a sebeklamu. Vidí jejich výsměch. “Jeho diváci s ním sehráli stejnou komedii jako on s nimi.” Zešílel a za dva dny v blázinci zemřel. Pohřeb měl laskavý, v jeho hrozné opeře přece jen byla dvě “zlatá zrnka” - árie, které napsal malý konzervatorista."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ