"Tři legendy o krucifixu
Zeyer Julius
Nejen dílo, ale také původ a život Julia Zeyera (1841 - 1901) budí v české literatuře dojem výjimečnosti a exotiky. Vždy stál osamoceně, distancovaný od okolí. Možná to bylo dáno původem, který ho odlišoval od generačních druhů - pocházel z velice bohaté rodiny s nečeskými kořeny.
Češství a ryzí vlastenectví v něm probudila jeho stará chůva, která naučila Julia řeči i dějinám naší země. I v dospělém věku měl ale Zeyer potíže s češtinou. Pocit cizinectví a nezakořeněnosti v něm zůstal přítomný po celý život. Chůva pro něj představovala ideální představy o člověku - obětavost, prostotu, moudrost. Právě v těchto vlastnostech viděl nedeformovanost základních mravních hodnot a citů člověka.
Hrdinové takřka všech Zeyerových děl vykazují obdobné charakterové rysy a znaky. Jsou to senzitivní lidské bytosti, zraňované krutým nechápajícím okolím. Vždy jde o výlučné a výjimečné osobnosti. Svět jejich velkých citů je představován na půdorysu dávných a vzdálených kultur. Výstavba postav svádí k monumentalizaci - vlastnosti jsou vždy dovedené do krajnosti.
Hlavním hrdinou bývá mladý senzitivní muž čistých citů, který žije svým ideálem a trpí rozporem skutečnosti a snu. Bezvládně se potácí ve své pasivitě. Oproti tomu ženské hrdinky jsou představovány ve dvojím světle - jednak jako ideální, čisté ženské bytosti, jednak jako ženy cynické, ďábelské, zhoubné. Zvláštní postavou bývá archetyp chůvy.
Všem třem legendám souboru je společné lyrické ladění, poetická atmosféra a jednota snového dojmu.
Inultus - Legenda pražská. Je to právě dvacet let od porážky českých vojsk na Bílé hoře, když zbídačenou Prahou prochází mladý muž, básník. Míjejí ho kočáry šlechticů, těch, co „uloupili českou zemi“. Všude vidí jen násilí, nespravedlnost a hanbu. Setkává se s mladou krásnou ženou, sochařkou donou Flaviou, ženou krásnou a chladnou. Podle tváře mladíka - Inulta - chce vytvořit sochu Krista, umírajícího v agónii. Přemluví Inulta jen díky tomu, že by vlastně mohl prospět svému kraji, socha je totiž určena zámožnému muži významného postavení. „Němý výkřik vaší tváře vzbudí snad lidský cit v satansky pyšné duši toho Španěla.“ Jen stará služka prorokuje neštěstí.
Inultus je přivázán provazy na kříž, umdléva, stává se skutečným mučedníkem. V horečnatých snech si představuje, že jej Bůh zvolil jako Spasitele českého národa. Dona Flavia stále v jeho tváři nevidí smrtící agonii, zamilovává se do Inulta a zároveň nenávidí své dílo. Inultus dlouze umírá na kříži, zasažen ještě smrtící Flaviinou ranou. Vnitřně šťastný, je si jistý svým spasitelstvím. „Za tebe, můj lide, dávám krev! Bože, přijmi ji, co vykoupení.“
Zvěst o Inultově smrti se šíří Prahou, Flavia se psychicky zhroutí a oběsí se. Její „nesmrtelné“ dílo nesplnilo svůj účel - španělskému šlechtici se nelíbí, přestěhoval ho do kostela pro chudé.
Při Inultově pohřbu se schází veškerá chudina a oslavuje jej jako Spasitele. Skutečně byl prý na místě viděn král David s harfou v ruce a za rakví Spasitel.
„Jak mohli to vidět ti hrdí, ješitností zpití, prázdnou slávou toho světa oslepení? Ne pro ně, ale pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté byl Kristus přišel založiti své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa. o těch, kteří prvními mezi lidmi slujou, není Bůh, těm však, kteří platí za poslední, zjevuje Spasitel někdy pro útěchu sladkou, umučenou, slunně jasnou svoji tvář.“
V Legendě pražské pozorujeme Zeyerův osobní bolestný vztah, exaltovanou lásku k utlačované zemi. Vize heroické a trpící Prahy se objevuje i v jeho dalších dílech - např. v Janu Mariovi Plojharovi. Souvislost Inulta s Plojharem spočívá i v tajemné neurčenosti postavy. O mladíkovi nevíme takřka nic - je básník, podobný Kristu. Jeho jméno - Inultus působí jako symbol; latinsky znamená „nepomstěný“. Takto si mohl připadat každý obyvatel pobělohorských Čech.
El cristo de la Luz - Legenda toledská. Legenda toledská nám přibližuje střet dvou náboženství - křesťanství a židovské víry. Představiteli Židů jsou mladý Abisain, Meribál a jeho dcera Rispa. Mezi oběma náboženstvími vládne krutá nevraživost. Meribál dokonce slibuje Abisainovi svou dceru Rispu za to, když bude nenávidět křesťany. „Bůh mi vnukl myšlenku pomsty. Sami budou toho svého Krista z kříže trhat, proklínaje ho.“ Oba muži vytvoří plán, podle kterého chtějí v hlavním křesťanském kostele, kostele Krista Svěltého, natřít stejnojmennou sochu jedem. Věřící totiž v rámci obřadu líbají Kristovi nohy. Rispa ale vše slyšela, sama uprostřed bohoslužby povstala a chtěla nohy políbit. V tu chvíli se stal zázrak a socha povyjela po kříži. To se opakovalo ještě několikrát.
Rispin otec se později rozhodne sochu zničit a odnáší ji z kostela. Ze dřeva prýští krev, jeho šlépěje vedou až k němu domů. Kristus mu odpouští: „Tvá nenávist byla cos jak skrytá láska.“ V okamžiku smrti, kdy je Meribál zbit rozzuřeným davem věřících, ho Kristus přijímá do svého království.
V této legendě můžeme nejlépe sledovat dialektiku lásky a nenávisti, která je patrná i v jiných Zeyerových dílech.
Samko Pták - Legenda slovenská. Samko je zvláštní muž. Vyrostl na samotě bez vzdělání. Říkají mu Pták, protože dokáže napodobit hlasy ptáků. Rozumí jejich řeči, žil v souznění se stromy i zvířaty. Stará prabába mu vyprávěla příběh o Kristu - prý když stoupal na nebe, ptáci šli za ním. Nejvýše dolétl skřivan - Slunce mu ale osmahlo křídla.
Samkovu chalupu zabrala vrchnost; pán tyranizuje okolí, lidé musí otročit v lese. Všichni se Samkovi posmívají. On už s nikým nemluví - ptáci mu odletěli pryč a s lidmi si nerozumí. Odchází do města, kde je přítomný procesí. „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neb ten dojde do ráje.“ V tomto výroku nachází Samko odpověď na svou otázku. Rozhodne se, že půjde do nebe po trnové cestě.
Na své mučenické cestě se Samko dostává do kláštera. Myslí si, že našel ráj, nikdy nic takového neviděl. Mniši na něj ale hledí jako na „poloblbého tvora“, mají s ním soustrast. Samko je prostý a hodný; jednou vlezl do skryté kobky, nalezl tam starý krucifix, vyčistil ho. Obdivuje sochu, která se mu zdá proto tolik živá, že jí přináší jídlo. Kristus s ním skutečně vždy povečeří. Samko je opravdu šťasten: „Trnitá byla cesta moje, ale došel jsem do nebes.“
Do kláštera přicházejí cizí biskupové, pro pobavení je jim vyprávěn Samkův příběh. Tajně ho pozorují a jsou svědky zázraku. Kristus promlouvá k Samkovi, chce jej vzít do svého království.
Tehdy si biskupové uvědomují, jak vysoko nad všemi stál prostý Samko. Byl jednoduchý, věřící, vřele milující. Kristus si ho bere do ráje. Samkovi splní mniši jeho poslední přání - chtěl být pochován na křižovatce, bez desky a kříže. Chtěl totiž, aby se mu po smrti šlapalo po srdci tak, jak se po něm šlapalo za jeho života. Tvrdé údery nohou tak křesaly jiskry lásky z jeho srdce.
Látku prosťáčka, který se dostane do Božího království, můžeme nalézt i u jiných autorů (např. Pecko Prosťáček Boženy Němcové). Hlavním cílem je ukázat vnitřní nadřazenost chudého, prostého člověka nad světem zaslepeným majetkem, konvencemi a mocí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ