"Dům u tonoucí hvězdy
Zeyer Julius
Román Julia Zeyera Dům u tonoucí hvězdy vyšel poprvé v roce 1894 v Květech. Nese podtitul „Z pamětí neznámého“.
Bylo to období, kdy Zeyer vstoupil do oblasti moderního psychologického románu, tedy románu, ve kterém vystupují do popředí romantické typy rozvoje duše hlavního hrdiny, především jeho marné lásky, bolestné ztráty víry nebo marné touhy.
Přesně takový je i vnitřní svět Slováka Daniela Rojka v Paříži. Příběh je nahlížen očima lékaře Severina, původem Čecha. Daniela Rojka pozná coby pacienta, spojuje ho s ním ale mnohé, například to, že Daniel obývá pro Severina magický dům se zvláštním znakem, Severin si ho pojmenuje Dům u tonoucí hvězdy.
Daniel lékaři vypráví svůj příběh - otec ho vydědil, vydal se tedy na cestu z domova, bloudil za jakýmsi nejasným snem, cosi ho táhlo z místa na místo a nenechalo ho setrvat déle v jednom bydlišti. Rojko často zdůrazňoval, že se mu nepodařilo dosáhnout v životě svých cílů....
Severin se s tímto zajímavým člověkem spřátelí, je tomu rád také proto, že se tím může dostat dovnitř do magického domu. Vedou spolu často dlouhé filosofické debaty o smyslu života, bytí, Bohu.
Rojko obývá v domě u tonoucí hvězdy třetí patro. Pokoj jeho sousedek nazývá „Klec pomatených“, obývají ho tři pomatené starší ženy.
Jaký je vlastně Daniel Rojko? Severin si často klade tuto otázku, neboť stále více poznává, že je pod jeho vlivem, ačkoliv vůbec neví proč. Jistě je to výstřední, na duchu zřejmě strádající člověk, který hledá víru a nějaký řád ve svém bytí: „Sám, sám, sám! Bože jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“. Prý dokáže porozumět zvířatům i rostlinám a dovede poznat a přečíst dokonce i cizí myšlenky.
Rojko je nemocný, často blouzní v horečkách a varuje přítele, aby se nezapletl do jeho osidel.
Severin přesto dál dochází do tajemného domu a seznamuje se s osudy dalších obyvatel. Je zde stará nehezká prostitutka, potom mladá dívka Virginie, která trpí surovostí jednoho vojáka, přesto ho ale miluje a finančně podporuje.
Rojko se jednou doznává k vlastnímu zločinu, kdysi v Anglii, když byl učedníkem nějakého mága zabil z lásky dívku i jejího snoubence.
Rojko je již mnoho nemocný, umírá, dívku Virginii v tu dobu opouští voják, spáchá proto sebevraždu a podpálí dům. Rojko umírá za démonického smíchu a celý dům i s ním lehne popelem.
Osud Rojka je sice individuální, nese ale v sobě tíhu celého národního osudu, myšlenky vyhnanství a zkázy. Dekadent Rojko přináší do knihy také mnoho jiných rysů svého tvůrce, ať už je to velká citlivost, filosofické názory či literatura. Pokoření domova ho vrhá do zoufalství, marně touží po vyrovnanosti a konečnému řešení.
Motivicky se Dům u tonoucí hvězdy vrací do období psaní Zeyerových dobrodružných povídek, je zde ale tvorba rozšířena o prohloubení psychologizace postav, najdeme i náznaky improvizace a dokumentárního sebeobnažování autora."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ