"Jiskry na moři
Sládek Josef Václav
Josef Václav Sládek patří ke generaci (lumírovci) nastupující v 70. a 80. letech devatenáctého století, kdy dochází k výrazné změně společenské situace – buržoazní společnost sice dosahuje jisté moci, ale pro básníky je to doba rostoucích úzkostí a obav. Každý z nich se musí totiž po svém vyrovnat se změnou vládnoucí společnosti, odklánějící se ode všech ideálů lidskosti. Lumírovcům chybí optimismus literatury ještě spjaté s rokem 1848. Do této situace vstupuje roku 1875 také Josef Václav Sládek, již třicetiletý zralý člověk, se svou první sbírkou Básně, ve které převažuje vážný a bolestný tón. Hned za ní následují Jiskry na moři (1880), kde už jasně zaznívá básníkova vlastenecká lyrika patosem mužného vzdoru. Právě tento boj o mužnost se stává jedním z charakteristických znaků Sládkovy poezie a můžeme jej nalézt i v jeho další tvorbě: /dub anebo třeslice,/ drž se půdy, kde jsi vzrost:/ zlomí-li tě vichřice,/ žils jak muž – a to je dost./ - verše z jedné z posledních sbírek V zimním slunci.
Kompozice celé sbírky Jiskry na moři ukazuje na básníkovo počínající vyrovnání se s dobou a na překonání těžké osobní krize, která byla ještě jasně hmatatelná ve sbírce první. Zatímco první dvě části jsou ještě věnovány památce zemřelé ženy, část závěrečná již vítá novou lásku. Přitom uprostřed sbírka obsahuje oddíl vlastenecké lyriky a oddíl básnických obrázků, převážně z venkovského prostředí.
Bolest národní a sociální je v Jiskrách na moři prožívána stejně jako bolest osobní. Dochází tedy k silnému prolínání a sepětí zážitků osobních s prožitky čistě občanskými.
Často se do básní vrací pocit samoty a opuštěnosti člověka, Sládkův smutek je většinou motivován touhou po domově, po rodičích, po své lásce. Vztah ke skutečnosti je zde naznačen hledáním nějaké jistoty, kterou člověk potřebuje k životu, a právě takovou jistotou by mohla být láska, jenže ta je daleko a nakonec je přervána smrtí. Sládek se s touto skutečností v básních vyrovnává objektivními obrazy života, které však v sobě ukrývají i velmi subjektivní prožívání skutečnosti. Zcela tím překonává čistý pesimismus raných básní. Řada básní věnovaných mrtvé ženě má podobné jádro – milovaná bytost zemřela, ale život jde dále.
A v síni všechno pusto tak
A židle tvá je prázdná
oj, to už podzim, podzimek
a zima bude mrazná.
A venku bude také tak
A jaro zas přichvátá,
Však kdo se tebe dovolá,
Má holubičko zlatá?
Podobně jako lyrika intimní je koncipována poezie občanská. Totiž – největšího a nejmocnějšího účinku dosahuje Sládek právě tam, kde vytváří zhuštěný, koncentrovaný obraz prožitku krajní situace. Jako základní protiklad ke skutečnosti vnímá okamžiky mezi existencí a zánikem, neustále hledá protiváhu, která by vyrovnala tíživé vědomí rozporu doby. Ve vlasteneckých básních sbírky převažuje tedy vůle ke statečnému přijímání osudu. / Pro vaše neštěstí, pro vaše utrpení, / …já miluji vás, moje drahé Čechy! /
Již v samých počátcích tvorby básník demonstruje zápas o sebe sama, o smysl lidského života, vybojovaný vůlí a mužností. Vše navzdory utrpení národnímu i osobnímu.
Ve většině sbírek pak ještě můžeme nalézt básně meditativního zaměření, básně s rezignací či s náboženským vykoupením. Básníkův sklon k obrazům rezignace, náboženského smíření opět plynul především z vnitřně rozporného vztahu k realitě.
Sládek jako jeden z prvních vytváří lyriku, která ve chvílích znehybnění, strnulosti zachycuje nekonečný boj a pohyb života. / My stáli tu tak dlouho, mlčky spjaty / dlaň ve dlani – déšť na vše napadlý! - / Mrak v daleku – a ten tvůj úsměv zlatý / na mladý květ – i na ten uvadlý! /
V prvních dvou sbírkách je ještě vidět autorova závislost na Máchovi, Erbenovi, hutnost a jadrnost jiných básní připomíná Jana Nerudu. Také návaznost na lidovou poezii je z veršů velmi často patrná – formou lidové písně je zachyceno několik básní.
Sládkova lyrika pracuje s náznakem a zkratkou, s nevyslovenou pointou. V šíři svých obrazů a pestrosti formy je úsporný, nalezneme spíše několik se opakujících situací, které jsou hloubeny hutností a soustředěním nemnoha slov.
Verš se často opírá o zatím dosažený stav vývoje, tedy o verš Hálkův a Nerudův. Změna již přijaté formy spočívá v individuálních odchylkách.
Důležitým prostředkem vyjadřující Sládkovo osobité zaujetí je výrazná intonace, která je v souhře s ostatními básnickými pojmenováními. Intonace vyvolává dojem přerývavé a jakoby vzlykající mluvy, která se, přestože prozrazuje osobní zaujetí, nutí do spořádané objektivity. Sládkovy verše upoutají svou hudebností, která je často nositelem určité nálady. Přitom hudebnost není vyvolána pouze pomocí intonace, ale i zvukem jednotlivých slov.
V básních většinou nenalezneme smyslového opojení,verše nehýří barevností, jsou spíše stručné, zavité do sebe, čímž se podstatně liší od veršů Sládkova generačního druha Jaroslava Vrchlického."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ