"Ohnice
Orten Jiří
V pořadí čtvrtá básnická sbírka Jiřího Ortena vyšla poprvé v roce 1941. Autor ji vydal ještě pod jménem Jiří Jakub. Sbírka je věnována památce básníkova zemřelého otce.
Jiří Orten se narodil jako Jiří Ohrenstein v židovské rodině. Splnil si svůj sen o studiu herectví, ale v roce 1939 byl z rasových důvodů z konzervatoře vyloučen. Jeho starší bratr emigroval, Jiří ale odmítl odejít pro lásku k dívce, která ho později zradila. Své první dvě básnické sbírky vydal pod pseudonymem Karel Jílek. Když kolaboranti toto krycí jméno odhalili, zvolil si nový pseudonym Jiří Jakub. 30. srpna 1941, v den svých dvacátých druhých narozenin, byl na Palackého nábřeží přejet německou sanitkou.
Základní polohou Ortenovy poezie je plachá něha, s níž se chlapecký básník dorozumívá se skutečnosti, jíž je obklopen. Tím se tato poezie připodobňuje prvním veršům Jiřího Wolkera. Na rozdíl od něho však Orten zůstává stranou kolektivních programů a ideologií.
Ortenovy verše mají pravidelný rytmus, dokonalé rýmy a melodickou vroucnost. Tento křehký básník byl zaskočen událostmi z let 1938 a 1939. Bolestně prožívá s národem pocit opuštěnosti ve dnech Mnichova, brzy se přidává také pocit vyděděnosti (byl židem). V této situaci se mu stává jediným smyslem života poezie.
Sbírka Ohnice zachycuje básníkův úzkostný prožitek ohroženosti a zmaru života. Skládá se ze čtyř oddílů: Dvojitá tma, Něžná cvičení, Míra věcí, V ohni.
Dvě zřejmě nejvýznamnější básně sbírky jsou záměrně postaveny na počátek a závěr knihy. Ve vstupní básni Čí jsem si básník klade otázku způsobu lidské existence a hledá porozumění v přírodě kolem sebe. Závěrečná báseň Poslední báseň naopak ukazuje odcizení celému světu a realitě, trpce přijímaný úděl osamoceného hrdiny.
V prvních dvou oddílech sbírky převládá něžně milostný a důvěrný tón. Uprostřed nelidsky krutého světa okupace mladičký básník hledá vnitřní krásu věcí kolem sebe. Převažují motivy harmonie a čistoty, návratu do dětství, mnoho básní je věnováno mamince. Zároveň však dochází k pádu mladistvých iluzí, bez nichž se člověk cítí lehce zranitelný krutým světem. Zajímavá je například báseň Výrostek, ke které byl autor inspirován četbou stejnojmenného románu od Dostojevského.
Ve třetím a čtvrtém oddílu sbírky nalézáme už vrchol Ortenova lidského dramatu. Tragičnost osudů mladých lidí za protektorátu ukazuje básník jako svět absurdity a smrti. Výstavba většiny básní je založena na kontrastu a konfliktu.
Navzdory hrůzné realitě v okupovaném Československu nalézá Orten možné východisko, a tím je láska. Ortenova sbírka Ohnice ovlivnila celou generaci mladých autorů a vedla až k vytvoření skupiny stejného jména.
Černý obraz
Marně lomcují opratě,
bič bije vzduch,
neuhodí tě, nemá tě,
marně lomcují opratě,
odkud odešel bůh.
Kam šel? On jednom ví to, kam,
šel za cosi se bít,
dát vítr mlýnským lopatám
a šel a šel, on sám ví kam,
šel do své lásky vbit.
Je jinde, jak to neříci,
jednou se vrátí snad.
Hle, pomatení biřici
jdou bohaprázdnou ulicí
životy zhasínat."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ