"Elegie
Orten Jiří
Pátá Ortenova básnická sbírka byla uspořádána těsně před básníkovou tragickou smrtí, ještě v krutých podmínkách okupované země, mohla však kvůli přísné cenzuře vyjít až po druhé světové válce.
Jiří Orten se narodil jako Jiří Ohrenstein v židovské rodině. Splnil se mu jeho sen o studiu herectví, ale v roce 1939 byl z rasových důvodů z konzervatoře vyloučen. Jeho starší bratr z bezpečnostních důvodů emigroval, Jiří ale odmítl odejít pro lásku k dívce, která ho však později zradila. Své první dvě básnické sbírky vydal pod pseudonymem Karel Jílek, a když ho našli kolaboranti pod tímto krycím jménem, zvolil nový pseudonym Jiří Jakub. 30. srpna 1941, v den svých dvacátých druhých narozenin, byl na Palackého nábřeží přejet německou sanitkou.
Základní podobou Ortenovy poezie je plachá něha, s níž se chlapecký básník dorozumívá se skutečnosti, jíž je obklopen. Tím je Ortenova poezie podobna prvním veršům Jiřího Wolkera. Narozdíl od něho však díky své úzkostlivé snaze zůstat sám sebou stojí stranou kolektivních programů a ideologií.
Jeho verše mají pravidelný rytmus, dokonalé rýmy a melodickou vroucnost.
Tento křehký básník byl zaskočen událostmi z let 1938 a 1939. Bolestně prožívá s národem pocit opuštěnosti ve dnech Mnichova a jeho židovství k němu brzy přidává pocit vyděděnosti. V této situaci se mu stává jediným smyslem života poezie.
Sbírka Elegie je souborem devíti elegií, v nichž se básník zamýšlí nad svým dosavadním životem a loučí se se vším, co tvořilo jeho naivní dětství a mládí.
První dvě elegie se týkají ztracené lásky, jsou naplněny především pocitem nenávratnosti. V třetí elegii přichází všude přítomná úzkost a klade otázky, zlo se vítězně směje do očí.
Další elegie má formu dopisu Karině = dánské spisovatelce Karin Michaelisové, autorce románu o erotickém životě stárnoucí ženy Nebezpečný věk. Mladý básník se jí zpovídá ze svých lásek.
Závěrečnou elegií cyklu je Devátá, píseň loučení a díků za vše, co bylo, a čím básník žil. Jedná se o pásmo lyrických asociacích, kterými Orten opěvuje všechny krásy i strasti života. Zároveň věří v osvobodivou moc poezie, proto v tomto závěrečném poselství evokuje poslední báseň Beethovenovu Ódu na radost.
Sedmá
Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ