"Sedlák Veverka v Klenčí si dal z beránků vlastního chovu ušít pěkný, pestrými květy a ornamenty ozdobený kožich. Oblíbil si jej tak, že jej nosil v zimě i v létě a důkladný kožich všechno vydržel. Když jednou vypukl v jeho domě požár, Veverka se vrhl do plamenů ve svém vlhkém kožichu a zachránil sebe i vůz naložený obilím.. Od té doby se jeho kožich stal slavným široko daleko. Když mu agent pojišťovny vyplatil místo očekávané tisícovky jen tři sta, přísahal, že už pojistnou smlouvu neprodlouží. Léta plynula, mnoho se změnilo, v Klenčí odkládali staré kroje a nosili městské šaty, ale Veverka chodil stále v kožichu, ač se mu všichni smáli. O prázdninách roku 1888 hráli klenečtí studenti Klicperovu veselohru "Divotvorný klobouk" a potřebovali pro starého lakomce Koliáše selský kožich. Na jejich prosby a po dlouhém otálení jim Veverka svůj kožich půjčil. Ale při představení, jemuž byl také svědkem, nemohl snést, aby byl Koliáš v jeho kožichu tolik ponížen, a proto skočil na jeviště a kožich představiteli starého lakomce svlékl. Bylo z toho mnoho posměchu a Veverkovi se znovu všichni vysmáli. V té době vypukl v Klenčí požár a zachvátil také Veverkovo stavení. Lidé ho litovali, že není pojištěn, ale on se jen smál. Pak vytáhl z kožichu zašitou spořitelní knížku, na kterou měl uloženo pět tisíc zlatých; místo do pojišťovny ukládal do spořitelny. Potom vystavěl synovi nové stavení, statek mu předal a žil klidně na výměnku i se svým kožichem. Když se připravovala Národopisná výstava v Praze, žádal profesor Dušek Veverku, aby zapůjčil na výstavu svůj starý kožich. Veverka odmítl. Nerozloučil se již do smrti s kožichem, který ho přežil a žije snad dosud ve Veverkově statku v Klenčí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ