"Vrchlický Jaroslav (1853 – 1912)

Vlastním jménem Emil Frída. Je přední osobností Lumírovské poezie a autorem monumentálního díla, která zahrnuje skoro všechny druhy literární tvorby včetně překladů (Dante, Schiller, Goethe, Petrarca, Rostand, Hugo, France, Baudelaire atd.), literárních studií a kritiky. Narodil se v kupecké rodině v Lounech, většinu dětství však strávil u strýce v Ovčárech u Kolína. Maturoval na gymnáziu v Klatovech, z teologické fakulty přestoupil na filozofii. Strávil rok jako vychovatel v severní Itálii, po návratu se stal tajemníkem České techniky a oženil se s dcerou své přítelkyně Sofie Podlipské Ludmilou. Zpočátku šťastné manželství prošlo hlubokou krizí, která se odrazila i v autorově umělecké činnosti. Od počátku 90. let byl nastupující generací ostře kritizován a jeho dílo přestává mít rozhodující vliv na literární dění v Čechách. Mezi prvními se stal členem České akademie a v roce 1893 byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě. V roce 1908 ho postihla mozková mrtvice, dožil v ústraní v Domažlicích. Jeho odchodem se definitivně uzavřela lumírovská éra v českém básnictví.
Z celého Vrchlického díla čiší úsilí o světovost české literatury, v tematice převažují cizí látky, především umělecké a životní osudy géniů světových dějin. Vycházel z ideálů antiky a ve svém díle chtěl vyjádřit celé myšlenkové dějiny lidstva po vzoru V. Huga. Pokoušel se o různé básnické formy, byl mistrem slova a umělcem širokého kulturního rozhledu. V díle byla kritizována přílišná rétorika, nepřesvědčivý patos a formální novoty.
POEZIE
Z hlubin (1875), básnická prvotina
Zlomky epopeje , rozsáhlý cyklus epických sbírek inspirovaných Hugovou Legendou věků. Převládají v něm reflexivní verše (Duch a svět, Dědictví Tantalovo, Skvrny na slunci) drobná epika (Staré zvěsti, Selské balady) i velké epické skladby (Hilarion, Twardowski, Bar Kochba. Sbírky vznikaly v různě dlouhých časových odstupech a byly tedy samostatné.
Brevíř moderního člověka (1892), Hlasy v poušti (1890, 1897), Bodláčí z Parnasu (1893), sbírky příležitostné lyriky
Dojmy a rozmary (1880), Poutí k Eldorádu (1882), Okna v bouři (1894), milostná a intimní lyrika, z Oken v bouři zaznívá již bolestné milostné zklamání.
Eklogy a písně (1880), Hudba v duši (1886), Čarovná zahrada (1888), Dni a noci (1889), básně radostného životního pocitu, plné smyslnosti, naděje a lásky
Hořká jádra (1889), É morta (1889), Písně poutníka (1895), sbírky do kterých proniká bolestný tón milostného zklamání.
Hudba v duši (1886), Zlatý prach (1887), Moje sonáta (1893), , uplatňují se zde zejména románské básnické formy jako je ritornel, rondel, rondó, rispet
Strom života (1909), Meč Damoklův (posmrtně 1913), sbírky završující Vrchlického lyrické dílo. První je oslavným hymnem na život, druhá vyjadřuje osobní básníkovu tragédii.
DRAMA
V sudu Diogenově (1883), Soud lásky (1886), Noc na Karlštejně (1884), úspěšné autorovy veselohry
Hippodamie (1889 – 1891), trilogie vážné divadelní hry, která se stala podkladem pro scénický melodram Zdeňka Fibicha."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ