"Samá láska
Seifert Jaroslav
Jaroslav Seifert začíná ve dvacátých letech, podobně jako většina jeho generačních druhů, s tzv. proletářskou poezií. Ta časem přerůstá v avantgardu. Roku 1923 Seifert vydává svou druhou sbírku Samá láska, která svým poetickým naivismem plně navazuje na jeho prvotinu Město v slzách. Stejné je i básníkovo spontánní proletářství, které stále upíná naděje k revoluci. Samotný název sbírky ukazuje, že výchozím prostředkem pro její dosažení je i láska, které se v předchozí sbírce ve jménu revoluce vzdával. Láska mateřská, milenecká nyní vystupuje jako všemocná síla: …/ to ne: láska k velikým věcem mé srdce unáší, / a kdyby má milá sebepevněji / kolem svého hrdla spoutala moje ruce / a sebevíc mě láska k jejímu klínu táhla dolů, / na ty barikády, na ty barikády, až bude revoluce, / s mou milou půjdeme spolu. /
Seifertův poetismus se uplatňuje především v nadsázce. Podstatné je, že tato nadsázka přestává být nástrojem revolučního patosu a váže se k intimnímu světu lyrických postav. Často pak tato nadsázka nabývá komické podoby.
Sbírka je opět plna monologicky pojatých básní, detailních popisů, tíhne k epičnosti. Pozorujeme i básníkův sklon ke ztotožnění věty s rozsáhlou slokou, k uvolněnému verši s nepravidelnými rýmy. Zajímavé je spojování standartních slovních spojení s poetickým a fantaskním proudem, které má za důsledek jednotné lyrické vyznění veršů.
V jednom bodě se Samá láska od Města v slzách odlišuje docela. Básník oslavuje zázračnost skutečnosti, její krásu i se všemi vymoženostmi techniky, které ve sbírce předcházející zavrhuje. Naplňuje tím Teigovy programové teze, otištěné v devětsilském sborníku. Příklon k technice je stejně radikální, jako byla předtím její negace: Zmlkněte, housle, a zněte trubky automobilové, / ať člověk uprostřed křižovatky se najednou zasní; / zpívejte aeroplány, večerní píseň jako slavíci…/
Sbírkou se básník přihlásil k programu mezinárodního umění (zejm. básní Paříž). Jako předzvěst dalšího básníkova vývoje nalezneme i špetku humoru: / Slečno, sedíte u stroje v kanceláři, / na prsty vám jarní slunce září / a ruce se vám chvějí, ježíši kriste, / na procházku jistě chtěla byste. /
Ke slovu se už hlásí nová lidovost, jejímž východiskem jsou lidové zábavy - poutě, kina, kabarety, cirkusy, atd. Seifert spolu s Teigem je příznivcem této lidovosti. Podle nich právě skrze tzv. pokleslé umění vede cesta k oslovení proletariátu. Plně je pak tato tematika rozvíjena v básníkových poetistických sbírkách. V Samé lásce se nová tvůrčí metoda projevuje zájmem o všední proletářský život či využitím moderní varianty tradiční kramářské písně. Tím se do literatury nezadržitelně dostává vtip, lyrická anekdota, dětská písnička atd.
Po Nezvalově Podivuhodném kouzelníku Teige vypouští ze svého programu heslo proletářského umění a pokouší se formulovat komplexní program nového umění. Ke slovu se dostává poetistická tvorba, ke které má Jaroslav Seifert svým poetistickým naivismem velmi blízko. Jeho další sbírka je již zcela poetistická."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ