"Město v slzách
Seifert Jaroslav
Jaroslav Seifert začíná ve dvacátých letech, podobně jako většina jeho generačních druhů, s tzv. proletářskou poezií, která časem přerůstá v avantgardu. Básníci doby se cítili být proletáři, přes často odlišný a osobitý styl je spojuje společná idea o změně světa, o nastolení sociální spravedlnosti. Jejich primárním zájmem je nalézt novou platformu pro mladou poezii.
V této době, roku 1921, přichází Jaroslav Seifert se svou první sbírkou Město v slzách.
Město je pro básníka plné slz, ale přesto v sobě ukrývá některé chvíle, pro které je mu třeba odpouštět. (V předměstské uličce, Večer na pavlači, Město v slzách - i bolest se může proměnit v radost). Základní napětí celé sbírky se pohybuje mezi touhou městského člověka po štěstí a lásce a mezi tím, co z něho dělá město bolesti. Městu nelze odpustit továrny, stroje a vůbec produkty civilizace. Vždyť zde nezbylo místo ani pro ptáky (Město v slzách). Dalšími nepřáteli jsou pak fabrikanti, boháči, vlastenečtí básníci…Východisko vidí lyrický subjekt v sociální revoluci, která je pojímána jako akt mstící veškerá bezpráví. Pro revoluční sen dokonce opouští svou lásku (báseň plná odvahy).
Fakt, že od světové války ještě neuběhlo mnoho času, nám potvrdí tři zařazené básně (Na vojenském hřbitově, Monolog bezrukého vojáka, Konec války), kterými je válka účinně zpřítomněna. V poslední citované - Konec války - naléhavá erotická atmosféra napovídá, že tato oblast se stane jednou ze Seifertových konstant. Také je jednou z mála básní sbírky, ve které nezaznívá osobní revoluční tón: Nešťastní o svém štěstí snili / v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém, / a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili / s náručí otevřenou, / aby jim aspoň dobrá žena byla osudem, / když už jim osud nebyl dobrou ženou. / Z ostatních povětšinou vyzařují spontánní citová vyznání, která do proletáře vkládají obecné revoluční ideály. Seifert ale osobitě tyto ideály zintimňuje a zdůvěrňuje, díky čemuž vytváří svébytný básnický styl. Proto jeho proletářská poezie bývá nazývána poetickým naivismem. Odtud už byl jen krůček k poetismu…
Ve většině básní sbírky také převládá monolog mluvčího, vyznávajícího se otevřeně ze svého vztahu k světu. Často je pak tento monolog hyperbolizován až k jakémusi titanismu ( / jsem ten, jež v revoluci střelí první, / jsem ale také ten, jenž první padne / a který první přiklekne, aby zavázal raněným rány, / zázračný jako bůh / a mocný jako bůh, / jsem víc, / a přece nejsem nic / ) Ten má zdůraznit všemocnost člověka, spojí-li svůj osud s revolucí.
Někdy monologický ráz přechází až ve vyprávění příběhu, dovedeného k revoluční vizi, stále prostřednictvím určitého naivismu. Tyto epické prvky určují další znak sbírky: lpění na podrobnostech, důkladnosti popisu událostí. Slouží totiž jako potvrzení pravosti autorova svědectví.
Ovšem vedle zmíněných monologů vypravěče a kolektivního my obsahuje sbírka i citová vyznání postav jiných, např. chudého proletáře, vojáka z fronty nebo dokonce figuríny z výkladní skříně - ta sní o provedení revoluce a o předání dobytého vítězství bojácným lidem. Konkrétně u figurín dochází k zdůvěrnění neživých věcí prostřednictvím perzonofikace a zesvětšťováním náboženských motivů: Anděl strážný přec za tebou vždycky nelétne, / zahledí se třeba na láhve dobrého vína, / na čerstvé klobásy, na šunku, / a na tebe, člověče, docela zapomíná. / Podobné užití náboženských motivů lze ve sbírce nalézt víckrát, dokonce i v podobě parafráze Kristovy modlitby.
Seifert užívá volného verše, věty se rozrůstají do složitých period a často se kryjí s rozsahem sloky. Pokud se objeví rýmy, tak pro podpoření intonace, která zdůrazňuje významovou stránku slova. Rýmy jsou nedbale primitivní, často gramatické. Souhrn těchto faktů ukazuje na intimní důvěrnost sbírky, na její samozřejmost. A právě intimní důvěrnost určuje Seifertovo svébytné místo v české poválečné proletářské poezii."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ