"Halleyova kometa, Odlévání zvonů, Morový sloup
Seifert Jaroslav
Uprostřed šedesátých let dochází k celkovému uvolnění režimu, což více přeje všem umělcům. Také Jaroslav Seifert opět vstupuje do literatury po delší odmlce, která byla způsobena těžkou chorobou, a rázně mění svoji poetiku let předcházejících. Důkazem toho je triptych sbírek z šedesátých let – Halleyova kometa, Odlévání zvonů, Morový sloup.
Halleyova kometa znamená především určité uvolnění, nová sbírka představuje volný sled básní, v nichž opět převažují obrazy pražské scenérie, avšak v duchu básníkovy nové poetiky. Už nejde o oslavu Prahy a jejích krás, jednotlivá pražská místa působí jako zdroj různých úvah a snových vizí, které většinou ústí v milostné motivy. Základním stavebním prvkem sbírky je vzájemný protiklad základní životní hodnoty, lásky, a znicotňující moci smrti. Básně se pohybují v napětí mezi konkrétností dějů a jejich skrytým tajemstvím. Avšak i tam kde básně zůstávají v konkrétní situaci, často dochází ke střetnutí protikladných jevů. V tomto postupu je patrné básníkovo zaměření na odhalování rubu i líce jevů, na otevírání se životu v celé jeho rozloze. Jediná báseň s cizokrajným motivem Cesta do Benátek je například celá vybudována na kontrastech – navozená erotická nálada je narušena špínou a kalem v lagunách a zejména gondoliérem. V Halleyově kometě básník nejprve zvažuje různé okolnosti, dívá se na skutečnost z více hledisek, dříve než ze svých úvah vytěží vlastní životní pravdu.
Zaujetí pro věčné téma – lásku neutuchá ani ve sbírce následující, v Odlévání zvonů. Subjektivně pojaté milostné téma však ve sbírce tvoří pouze pozadí a na scénu vstupuje žena a ženství jako fenomén, který básník nazírá z několika stran. Sleduje probouzení ženy v dítěti, v mnoha variantách zkoumá tajemství ženského živlu schopného vyvolat závrať u mladíků, uchvacuje ho stále znovu krása ženského těla, obdivuje se instinktu žen, který je činí všemohoucími ve věci lásky. To vše pak dává do kontrastu s nedokonalostí mužského elementu, který dovede jen vymýšlet války, obracet města v ruiny, vystavovat na odiv mužskou statečnost a za polibky zkonstruovat zvláštní sedačku, aby žena u stroje / mohla ještě pracovat / v posledním měsíci těhotenství. Zároveň však v souladu se svým současným životním postojem básník nepřehlíží, že i ženství podléhá biologickým zákonům a že i všemoc lásky má své meze. Mnohé z projevů lásky už tedy patří minulosti a v básni Elegie z Mariánských lázní dochází ke ztotožnění ženy a smrti.
Sbírka Morový sloup vznikla v letech 1968 – 1970 a měla být rozloučením se čtenáři. Zvláště poslední báseň sbírky A sbohem má ráz loučení. Je reflexí nad vlastní tvorbou a zároveň pokusem o její charakteristiku. Poezie se básníkovi stala osudem, provází člověka od počátků jako milování, / jako hlad, jako mor, jako válka. Vyznává se z lásky k rodné řeči, díky níž i jeho poezie mohla zazářit, ale současně o svých verších soudí, že nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků, že neznamenaly ani první šlápoty / v měsíčním prachu a že někdy byly …pošetilé / až hanba. Přesto psát je nebyla marnost. Naopak, akt naštěstí nerealizovaného rozloučení se čtenářem završuje hluboce lidská pointa: Ale za to se neomlouvám. / Věřím, že hledat krásná slova / je lepší / než zabíjet a vraždit. Morový sloup je jedna z nejintimnějších Seifertových sbírek. Otevírá nám výhled na vnitřní svět básníka a zároveň svým bilancujícím, loučivým rázem shrnujícím celoživotní zkušenost do úvahové podoby nabízí svědectví o jednom životě člověka 20.století."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ