"Petrolejové lampy
Havlíček Jaroslav
Jaroslav Havlíček, český prozaik, romanopisec a povídkář, otec předního surrealistického básníka Zbyňka Havlíčka a hlavní představitel české prózy období mezi dvěma světovými válkami naturalisticko-psychologického ladění, bývá právem nazýván mistrem české psychologické literatury.
Také román Petrolejové lampy patří do žánru psychologické prózy. Autor původně zamýšlel vytvořit celý cyklus, trilogii Ulrychovsko s podtitulem Románový cyklus z Podkrkonoší, v roce 1935 dokončil ale pouze první díl. Původně ho nazval Vyprahlé touhy, v roce 1944 román vydal znovu po přepracování a dal mu název Petrolejové lampy. Příběh hrdinky Štěpy pak Jaroslav Havlíček ještě rozvíjí v další knize Vlčí kůže (vydána až v roce 1967). Třetí část trilogie však zůstala pouhým projektem. S postavami Petrolejových lamp souvisí i baladická novela Synáček z roku 1942, týkající se organizovaných zábav jilemnické mládeže.
Děj románu Petrolejové lampy nás zavádí do přelomu devatenáctého a dvacátého století. Hlavní hrdinka, Štěpka Kiliánová, je dcerka z bohaté maloměstské rodiny. Předlohou autorovi byly poměry v jeho rodné Jilemnici. Štěpánka byla velmi zvláštní děvče. Nebyla nikdy hezká, měla silnou postavu, nepřitažlivý obličej a hrubé rysy. To, co chlapce a potenciální ženichy odrazovalo nejvíc, byla ale její povaha. Štěpka se odmalička kamarádila s kluky, obzvláště s bratranci Pavlem a Janem, kteří byli o něco starší. Převzala mnoho z jejich chování, a to spolu s jejím neuvěřitelným sebevědomím a drzostí způsobilo, že i coby bohatá nevěsta ve třiceti letech zůstala sama. Kiliánovi bydleli v nádherné vile ve městě, otec Štěpánky byl totiž architekt a stavitel, ale pro hrdinku byl velmi důležitý vesnický statek, na kterém hospodařili jejich příbuzní, kde trávila každé prázdniny s bratranci Pavlem a Janem. Právě Pavel, kterého měla Štěpka raději než Jana, jí v patnácti letech políbil, což nezkušené Štěpce na dlouhou dobu zamotalo hlavu, ale chlapec brzy nato odešel do vojenské školy. Štěpka, navenek zlá a tvrdá dívka, nikdy nepoznala lásku. Ani rodinnou, ani mileneckou, natož mateřskou. Často snila a toužila po dítěti. To byl hlavní a jediný důvod k tomu, že se sama odhodlala, že se vdá – na mínění okolí a ponoukání od matky jí totiž vůbec nezáleželo, na to byla příliš hrdá. Zvláštní náhoda jí přihrála zpátky do cesty Pavla, který se mezitím stal důstojníkem rakousko-uherské armády, nosil parádní uniformu, ale povahově se velmi změnil, pohrdal nyní svou rodinou a všemi obyvateli městečka, domů jezdil jenom pro peníze, dost pil, byl lenivý a poživačný. Na statku mezitím hospodařili a tvrdě dřeli jeho otec a starší bratr Jan. Později se Pavel na statku usadil a začal plenit společné hospodářství, Janovi došla trpělivost, oženil se se služkou a hodlal Pavla ze statku vystrnadit. Ten se však nezalekl a nečekaně ohlásil také svou, lepší svatbu. Požádal o ruku Štěpku, bohatou nevěstu, jejíž věno statek mohlo zachránit, a Pavel tam tedy mohl zůstat. Získat Śtěpku nebyl žádný problém, ubohá dívka mu velmi rychle uvěřila, byla šťastná, že se bude vdávat, zažije manželské štěstí a konečně bude mít děti. Jenže Pavel zatajil jednu velmi důležitou věc. Na vojně si v nevěstinci uhnal syfilis, v té době naprosto neléčitelnou nemoc, která člověka pomalu zabíjí, nejprve problémem s chůzí a klouby, bolestmi páteře, v poslední fázi ale napadením mozku a šílenstvím. Manželský život ani štěstí se nekonaly, dívka si Pavlovu netečnost vyložila jako nezájem, a rychle se odcizili. Štěpka se starala o starou nemocnou matku, ale spolu se zhoršujícím se zdravím nastala i péče o – nenáviděného – manžela. Nakonec ho Jan, proti Štěpánčině vůli, odvezl do sanatoria, kde Pavel zanedlouho zemřel. Štěpka se stala ještě za manželova života energickou, ale už vyrovnanou ženou, která si je vědoma vlastních možností, ale snaží se naplno žít a pracovat. Konec je lehce otevřený, ale Štěpka zřejmě zůstane hospodařit na statku s bratrancem Janem.
Jaroslav Havlíček byl skutečným vedoucím představitelem české psychologické prózy. V Petrolejových lampách mistrně vykreslil vliv prostředí, v tomto případě omezeného maloměsta, na lidskou povahu. Stejně tak je pro něj zásadním vlivem na formování osobnosti dětství a s tím spojené množství lásky. Štěpánčini rodiče byli hodní, ale svou lásku dceři nikdy nedali najevo. Autor často používá vnitřní monology, které umožňují ještě hlubší ponory do nitra postav.
Mimořádnou popularitu tomuto portrétu svérázné a rozporuplné ženy, které komplikuje osud její nepoddajná povaha, nevábný zjev a pozdní sňatek se zchátralým bratrancem, přineslo filmové zpracování Juraje Herze z roku 1971 s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem v hlavních rolích. V roce 2006 se chystá premiéra divadelní verze tohoto příběhu v režii Ivana Rajmonta na scéně Klicperova divadla Hradce Králové."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ