"Navzdory básník zpívá
Loukotková Jarmila
Jarmila Loukotková (nar.1923) se věnuje psaní historických románů, zejména z doby antické (Není římského lidu, Spartakus, Smrtí boj nekončí aj.). Historickému žánru zůstala věrna i v dalších svých románech (Navzdory básník zpívá, Bůh či ďábel), ve kterých čerpá své náměty z francouzské historie. Není bez zajímavosti, že při psaní románu o Villonovi nově přebásnila celé jeho dílo.
Četbou románu Navzdory básník zpívá se přenášíme do středověké Paříže 15. století, Paříže studentů, šlechtických paláců a vykřičených krčem. V těchto místech se ocitáme společně s hlavním hrdinou, mladým básníkem Francoisem Villonem.
Vše začíná na studentském karnevalu, spojeném s oslavou na hřbitově mláďátek. Villona bychom zde hledali marně, neboť právě recituje nové básně svému přednášejícímu, vzdělanému mistru Parlanovi. Ten k velkému Villonovu zklamání označuje básně za pouhou jinošskou hru. Po této návštěvě Villon stáčí své kroky do domu místodržitele, kde se schází panská společnost a kde je on častým návštěvníkem, protože pokaždé hostitele překvapuje svými rozvernými a netradičními verši. S největším napětím ho očekává Kateřina de Vausselles, která je mladíkem naprosto okouzlena. František ale její lásku raději neopětuje. Zná totiž kněze Filipa Charmoye, který Kateřinu miluje, a nerad by se s ním dostal do konfliktu. Filip, zaslepený žárlivostí, to vše vidí jinak a připravuje bakaláři Villonovi pomstu.
Villon se pomalu, znuděn neměnnou a pokryteckou panskou společností, stále častěji setkává s lidmi, kteří jsou členy pařížského podsvětí. Rázem se takto dostává do křížku se zákonem. Společně s těmito lidmi navštěvuje různé špinavé krčmy, recituje básně a také dokončuje studia. Kariéra univerzitního mistra mu ale není souzena: jednou večer jej zákeřně napadne Filip Charmoy a Villon ho v sebeobraně smrtelně zraní. Nezbývá mu nyní nic jiného než Paříž opustit se statutem psance. Jedinou šancí na záchranu je žádost o milost, poslaná Karlu VII. Milost je mu naštěstí skutečně udělena, může se tedy vrátit do pařížských uliček. Pracuje jako písař a osudově se nechává strhnout láskou ke Kateřině de Vauselles, která byla jednou z příčin jeho odchodu z Paříže a která, přestože Villona také miluje, si bere malíře Noela Jolitze. Tito dva se nemají v oblibě ještě od dob, kdy byl Villon častým hostem u místodržitele - stejně jako Noel. Toho totiž Villon několikrát předčil svým vtipem a básněmi. Noel se proto chopí první příležitosti, jak Villona urazit - žene ho nahého potupně přes celou Paříž. Ze strachu z nesmírné ostudy a z pocitu trapnosti básník podruhé opouští Paříž. Souhrou náhod se stává prvním básníkem u dvora Karla Orleánského. Brzy však odjíždí, za krádež tří zlatých svícnů je zatčen a pro nedostatek důkazů opět propuštěn. Dostává se na jiný dvůr – dvůr vévody Bourbonského. A situace se opakuje: Villon opouští vévodovu společnost a je zatčen za znásilnění a krádež posvátného předmětu. Soud vynese rozsudek smrti. Villon tráví své poslední dny v temném vězení a přemýšlí o svém životě. Má opět štěstí - poprava se nekoná, protože městem projíždí vévoda Orleánský a všichni vězni dostávají milost. Absurdně je ale ihned v krčmě zadržen biskupem Thybaltem d’Aussigny za jakési předešlé zločiny, pro které má biskup na Villona už déle spadeno. František mu pro změnu zase uniká, tentokrát omilostněn samotným králem. Vrací se do Paříže, kde zjišťuje, že Noel Jolitz je po smrti a on se tak může ucházet o Kateřinu. Jenže nešťastnou náhodou se dostává do potyčky a je odsouzen k smrti oběšením. Jeho žádosti o milost u parlamentu je vyhověno pod podmínkou, že na deset let opustí Paříž. Zbědovaný Villon se loučí s milovanou Kateřinou a odchází do sněhové vánice.
Villonovy verše, plné nespoutaného života a tolik odlišné od dobové uhlazené dvorské poezie, znala pařížská chudina i vysocí hodnostáři, znali je studenti i pařížští měšťané. Jedni je přijímali s bouřlivým nadšením, druhé popuzovaly k nepříčetnosti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ