"Byla to anglickáspisovatelka, třetí nejstarší z pěti dcer Brontëových. Její díla i díla jejích sester se počítají ke klasickým dílům anglické literatury. Narodila se v Thorntonu v rodině kněze Patricka Brontëho. Spisovatelkami se staly i její mladší sestry Anne (Agnes Greyová, Dvojí život Heleny Grahamové) a Emily (Na Větrné hůrce). V roce 1820 se s rodinou přestěhovala do Haworthu. Tam byl její otec jmenován vikářem. V roce 1824 byla ona i její sestry poslány do dívčí školy v Cowan Bridge v Lancashire. Tato škola se stala předlohou Lowoodu. Chudé poměry , v nichž tam žila, měly velký vliv na jejím zdraví a psychickém vývoji a uspíšily smrt jejích sester Mary a Elizabeth, které roku 1825 zemřely na tuberkulózu. Vrátila se na faru v Haworthu, kde se sestrami a bratrem Branwellem popisovaly život a potíže obyvatel v jejich příbězích. Příběhy byly velmi propracované a část rukopisů se dochovala dodnes. Věnovali se tomu celé dětství a mělo to vliv na jejich dospělý život.
Charlotte pokračovala ve studiu na škole v Mirfieldu (1831-1832), kde se seznámila se spoustou svých celoživotních přátel. V roce 1833 pod pseudonymem Wellesley publikovala ne zrovna významnou novelu Zelený skřítek (The green dwarf). Později se živila jako učitelka a guvernantka v mnoha rodinách po celém Yorkshire. V roce 1842 spolu s Emily odcestovala do Bruselu, kde se chtěly nechat zaměstnat v penzionátu. Charlotte učila angličtinu, Emily hudbu. V říjnu 1842 odjela Charlotte zpět do Anglie, ale o půl roku později se opět vrátila. Druhý pobyt byl nešťastný, stýskalo se jí po domově. V lednu 1844 se opět vrátila na faru. Zkušenosti z penzionátu využila v románech Villette a Profesor.
V květnu 1846 se sestrami společně publikovala básnickou sbírku pod pseudonymy Currer, Ellis a Acton Bellovi. Sbírka nebyla úspěšná, prodaly se jen dva výtisky, ale sestry se rozhodly pokračovat v psaní formou románů. Charlottiny romány kritika odsoudila jako brakové.
V září roku 1848 zemřel její bratr Branwell na bronchitidu a celkovou sešlost posílenou silným alkoholismem. Charlotte věřila, že zemřel na tuberkulózu. Na tuto nemoc zemřely i její sestry – Emily (prosinec 1848) a Anne (květen 1849). Po jejich smrti žila jen sama se svým otcem a s vidinou úspěchu Jany Eyrové několikrát navštívila Londýn. Odhalila své jméno a začala se tak pohybovat ve vznešenějším prostředí odlišném od toho, v němž doposud byla. Spřátelila se například s Harriet Martineauovou, Elizabeth Gaskellovou a Williamem Makepeacem. Do Haworthu se od té doby vracela málokdy.
V červnu roku 1854 si vzala Arthura Bell Nichollse – otcova vikáře. Její úmrtí list označuje za příčinu smrti tuberkulózu, nicméně její časté zvracení v posledních dnech před svou smrtí, svědčilo o těhotenství. Existovaly i spekulace o tom, že zemžela na tyfus – její služebná na něj krátce předtím zemřela.
Pohřbili ji v rodinné hrobce v Haworthu.
Všechny její romány byly přeloženy do češtiny, některé i více než jen jednou.

Romány
Jana Eyrová (1847)
Shirley (1849)
Villette (1853)
Profesor (publikováno posmrtně, 1857)









JANA EYROVÁ
Kapitola 1
Jednoho dne se Jana schová v knihovničce a prohlíží si knihu, když ji po chvíli najde Jan s Eliškou a Jiřinou. Jan je čtrnáctiletý, velký a statný syn paní Reedové s odulými buclatými tvářemi, zakalenýma očima a nezdravým vzhledem (prostě jako Dudley). Ustavičně Janě ubližoval, služebnou ani paní Reedovou to ale nezajímalo. Udeří ji, vynadá za čtení „jeho majetku“ a knihu po ní hodí. Jana se snaží bránit, ale strhne se rvačka a když přiběhnou ostatní, vina opět padne na Janu. Odvedou ji do červeného pokoje, kde zemřel její strýc.
Kapitola 2
Jana se brání, ale stejně ji uvnitř zamknou. V Gatesheadu působí jako rušivý element, je považovaná za zlou, nevychovanou, drzou a prolhanou dívku, nikdo jí nevěří, ani nemá rád. Ubližují jí a nikomu není dost dobrá. Pan Reed, bratr její matky, na své manželce vynutil slib, že Janu budou vychovávat jako vlastní, ale to ona nikdy nesplnila. Janě se zdá, že v pokoji vidí světlo ducha a začne povykovat, aby ji pustili ven, ale paní Reedová to odmítne. Jana dostane záchvat a omdlí.
Kapitola 3
Probudí se ve svém pokoji. Lékárník ji ošetří a Bětuška se Sárou přespí u ní. Zážitek v ní zanechá hluboký nervový otřes. Je nešťastná. Pan Lloyd jí navrhne, že by mohla začít chodit do školy, s čímž nadšeně souhlasí a představuje si nový život. Lékárník si o tom promluví s paní domu.
Kapitola 4
Minou týdny a o škole ani slovo. Paní Reedová Janu ode všech odloučí úplně, především poté co jí vyčte nesplnění slibu daného manželovi. Jednou za Janou přijede ředitel a pokladník dobročinného lowoodského ústavu pro sirotky pan Brocklehurst, nepříjemný muž, jehož paní Reedová okamžitě varuje před Janinou prolhaností, čímž jí zničí možnost začít odznova. Požaduje, aby se sem už nevracela. Po odchodu jí Jana vmete do tváře upřímnou a krutou pravdu. Později paní Reedová trvá na velmi brzkém odjezdu do lowoodské školy.
Kapitola 5
19. leden – Jana odjede z Gatesheadu aniž by se s paní Reedovou nebo jejími dětmi rozloučila a dorazí do lowoodské školy, kde ji přivítá služebná a slečna Millerová. Snaží se začlenit. Neustále se zpívají žalmy a modlitby, pokrmy jsou často připálené a v celé škole musí pořád panovat kázeň, ticho a pokora. Nejvíce si oblíbí Marii Templovou, představenou lowoodské školy, která jim ten den dá chléb se sýrem jako náhražku odporné kaše – na svou vlastní zodpovědnost. Jana se seznámí s Helenou Burnsovou, která jí vysvětlí vše ohledně školy a učitelů. Odpoledne si všimne, že ji učitelka dějepisu a mluvnice - slečna Scatcherdová - nechá stát uprostřed třídy jako trest. Vzhledem k malým porcím jídla má neustále hlad."