1.

Autor

2.	Stručný děj knihy

3.	Jazyk díla

4.

Symboly

5.	Pravda, nebo fikce?

6.	Co řekli o Oráči z Čech

6.1	Georg Gottfried Gervinius

6.2	Konrad Burdach

6.3	Reinhold Schneider

“Jazyk díla

Způsob zpracování nadčasového tématu, kdy se člověk upřímně, ale marně vzbouří proti nelítostnému osudu, je umělecky dokonalý. Spor je veden velmi vysokým řečnickým uměním. Věty velmi dlouhé se střídají s krátkými, pojmenování jsou někdy stručná, ale výrazná, jindy jsou rozvedená, doplněna mnoha synonymy a metaforami. V díle se také objevují paralelismy a ironie. Dialog je vedený od tezí k antitezím, slovní útoky se střídají s racionálními úvahami a věcná argumentace s ironizováním.
V kapitole X můžeme najít nejdelší větu v textu, která je pokládána pro složitou a přitom jasnou stavbu za obdivuhodný rétorický výkon.

Symboly

- spisovatelský symbol Oráče (oráč-rozsévač obdělávající pole)
- žnec Smrt, jejíž stálé memento mori (pamatuj na smrt) chce odebrat sílu lidskému duchu usilujícímu o pohyb vpřed
- boží výrok zaznívá ve 33. kapitole, její pořadové číslo symbolizuje Kristův věk v době ukřižování, v čase vykupitelského činu, jímž ukázal lidstvu cestu ke spáse; autor se tak hlásí k neměnnému řádu světa, stvořeného a řízeného Bohem

Pravda, nebo fikce?

Dříve nebylo pochyb o tom, že Jan ze Žatce chtěl vyjádřit žal nad ztrátou své ženy Markéty, a proto sáhl po peru, aby se z toho „vypsal“.
Ale r. 1933 německý badatel Konrad Josef Heilig nalezl a zveřejnil věnovací dopis, který autor Oráče z Čech zaslal v r. 1401 svému příteli z mládí Petrovi Rothirschovi z Prahy spolu s knížečkou Oráče.
Jan ze Žatce v tomto listu píše: „Předávám Vám tímto tuto nepěstěnou a venkovskou slátaninu, splácanou z německých žvástů, která právě opustila dílnu. Je v ní však kvůli převzatému velkému tématu vylíčen útok na nevyhnutelný osud smrti, ve kterém jsou uplatněny podstatné rysy řečnického umění. Zde je jedno dlouhé téma zkráceno, tam zase je krátké prodlouženo; je v tom obsažena chvála i hana věcí, ba dokonce tu a tam i chvála a hana jedné a téže věci. Naleznete zde zkrácenou větnou stavbu, výraz v jeho neujasněnosti, mnohoznačnost spolu s jednoznačností. V novém stylu zde plynou části vět, větné členy a souvětí. Hrají si zde, brzy prodlévajíce na jednom místě, brzy postupujíce v seřazeném šiku vpřed. Řeč obrazů koná svou službu, oslovení útočí a chlácholí, ironie se usmívá, slovní a větné ozdoby vládnou spolu s řečnickými obraty. I všechny ostatní a takřečeno všechny, třebas i nepěstěné, přísady řečnického umění, které jsou možné v neohebné řeči, nabývají zde účinku, kterého si pozorný čtenář povšimne…“
Může se tedy zdát, že dílo vzniklo k útěše nešťastného přítele nebo k tomu účelu, aby básník ukázal ostatním své schopnosti. Pro to mluví i další důvody. Víme, že Jan ze Žatce po sobě zanechal vdovu Kláru. Šlo ale o jeho druhé manželství a není potvrzeno, že v prvním manželství byl ženatý s Markétou. Vzhledem k tomu, že věnovací dopis mluví o kompozici díla a ne o jeho vzniku pro vlastní útěchu, ale pro útěchu přítele, je sporné, jestli autora přiměl k napsání vlastní osud..."