"Balada z hadrů
Werich Jan, Voskovec Jiří
Jiří Voskovec a Jan Werich, vůdčí osobnosti českého divadla první poloviny dvacátého století, opustili pod sílícím politickým tlakem předválečné doby v roce 1935 Osvobozené divadlo a na čas se uchýlili pod hlavičku Spoutaného divadla, kde také uvedli svou hru Balada z hadrů. Tento divadelní text vznikl jako oslava francouzského renesančního literáta, předchůdce „prokletých básníků“ Francoise Villona. Ačkoliv tematicky je hra zasazena právě do prostředí středověké Paříže kolem roku 1455, funguje tento rámec čistě zástupně a hra samotná je jasnou reakcí na potlačování osobní svobody umělce a vypovídá mnohé o atmosféře doby, ve které vznikala. Samozřejmě v náznacích, kterým ale nadšené divadelní obecenstvo velmi dobře rozumělo, a pomocí různých alegorií se dotýkají citlivých témat jako vzrůstající nezaměstnanost, chudoba nižší třídy, problematika kapitalismu a nevyrovnanost společnosti.
Hra samotná je rozdělena do dvou částí a následně do dílčích výstupů a scén. Fungují zde v podstatě všechny typické principy, uplatňované Voskovcem a Werichem v jejich pojetí divadla – hra je především sledem relativně ucelených scén, které mohou fungovat jako samostatné výstupy. Scény jsou často propojeny songy, jejichž základ utvořily balady Francoise Villona.
První díl navozuje atmosféru doby současníků Francoise Villona. Děj nás zavádí do prostředí opuštěné cihelny, kde se scházejí různí tuláci, pobudové, prostitutky i lidé, kteří se ne vlastní vinou dostali na okraj společnosti, tedy všichni, jimž se Villon věnuje nejčastěji ve své poezii. Patří do nich i postavy nezaměstnaných a bývalá prostitutka Kateřina. Poté, co se uchýlí tato skupina do cihelny, neboť ani hlídač nemá to srdce vyhodit je na ulici, je navštíví student, ctitel Villona, a obšťastní je verši a šunkou. Tu však mají ostatní problém přijmout, neboť si myslí, že je kradená. Následuje pasáž, které se říká „divadlo na divadle“. Na scénu totiž s partem Hamleta na rtech a vakem plným kostýmů přes rameno nastupují postavy herců, kteří v této době také patřili k chátře. Nakonec se všichni domluví, že si sehrají hru o Villonovi. Ostatní si rozdělí role, které jsou jim nějakým způsobem podobné – Villon, purkmistr, vykladačka osudu aj. Villon v ní nejprve snáší purkmistrovy výtky vůči jeho osobité poezii. Vydává se na tuláckou cestu Paříží. Potkává mladou dívku, která však nechce lásku, ale jen peníze, setkává se poté i s Kateřinou – vykladačkou osudu. Purkmistr má na Villona spadeno, údajně pobuřuje lid, chce ho proto nechat zlikvidovat. Kateřina, která je jeho milenkou, mu navrhuje, že Villona vláká do léčky. Zatímco purkmistr spí, leze za Kateřinou její milenec Filip. Chce po ní peníze, Kateřina zakřičí a procitnuvšímu purkmistrovi vypráví, že viděla zloděje, a že to byl Villon. Ve hře samozřejmě nechybí postavy dvou moudrých klaunů, které si s Voskovec s Werichem psali přímo na tělo. Jmenují se Georges a Jehan. Společně si notují zřejmě nejslavnější písničku z této hry:
"Hej, pane králi, nebuď líný
Vem hadry a jdi mezi lid!
Poznáš, co je živořit z dřiny,
Uvidíš za den tolik špíny,
Do smrti nebudeš mít klid......"
Podaří se jim ještě řádně zauzlovat děj – purkmistra, který zjišťuje, že byl okraden, přivážou na pranýř. Kateřina hodlá na Villona nastražit léčku v hospodě. Situaci komplikuje její milenec, zloděj Filip, který ji vydírá. Villon však i přes obklíčení hospody zůstane na svobodě, může za to úplatnost policistů...
Také druhý díl hry sleduje osudy Villona. Najdeme zde však více narážek na aktuální situaci před válkou. Hovoří se o všemocnosti techniky, rozbití atomu, plynových maskách. Villon spadl do ledové vody, je polomrtvý, blouzní. Bez peněz se však ostatním nedaří sehnat lékaře. Důležitý je zlatý pohár, původně ukradený Filipem, který se nyní snaží svalit vinu na Villona. Myslí si, že je Villon mrtvý, protože do Seiny ho svrhnul on. Nakonec je Villon znovu chycen a souzen za to, že urazil na cti purkmistra a Kateřinu. Je odsouzen k padesáti ranám holí pod jejími okny. Filip poté Villona napadne, ale on ho zabije. Nyní je jeho osud zpečetěn, je odsouzen na šibenici. Poté se vracíme do „reality“. Herci se po zahrané hře dohadují o tom, kdo je vlastně vinen, kdo je ze všech největší strůjce zločinu.
O humorné vyznění hry se zasloužily především typické forbíny. Jinak hra působí přinejmenším varovně a vážně. Ve forbínách užívají Voskovec s Werichem svérázným způsobem jazykovou komiku. Například: Vstávej a leč! To ne, to musíte česky Vstávej a leč! Co to je aleč? Vstávej ... a ... leč, imperativ od slovesa léčiti. A jo, jako ... leč Leč vykřičník Víte, že to jsem nikdy neslyšel? Víte, že to snad nikdo nikdy neřek? Vy jste to řek ... ... poprvé ... ... v dějinách? tiše Hergot, leč.., a víte, že, teď mě napadá, plno sloves má takový imperativy? Některý imperativy se nikdy neřeknou. A musí je mít, ty slovesa. Kraď - vůbec neřeknete nikdy, a krade se pořád. To se vžilo. Každý sloveso musí mít imperativ, jinak se nedostane do gramatiky. Imperativ musí mít, vykázat... a to máte zvláštní imperativy, třeba přemýšlí hněť ..prosím? Hněť Hněť přemýšlí aha, aha, mohl byste to užít ve větě, abych pochopil? "Jindro, hněť mne!" To je... - aby to Jindra nepopletl, to může být hněť nebo taky hněditi. No Jindra ví, co vona chce. Jindra není vůl."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ