"Když v ráji pršelo
Otčenášek Jan
Jan Otčenášek (1924 – 1979) byl českým autorem, který většinu své literární tvorby směřoval do období druhé světové války, svědčí o tom jeho prózy jako Romeo, Julie a tma nebo Kulhavý Orfeus. Kromě psaní se věnoval scénaristice a natočil několik filmů – Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Stín létajícího ptáčka.
Kniha Když v ráji pršelo z roku 1972 vypráví příběh mladého manželského páru, který se rozhodne uskutečnit svůj sen. Ludmila pocházející z Prahy a Petr, který vyrůstal v šumavské přírodě, se spolu usadí právě na šumavské samotě nedaleko malé vesničky Jelení. Nic ale nebývá tak jednoduché, jak se zpočátku může zdát. Kdysi snad krásná chalupa, do které se stěhují, spíše připomíná zříceninu a její úpravy na penzion stojí mnoho úsilí. Oba se totiž dohodli, že po rekonstrukci zde budou poskytovat turistům pohodlí a pohostinnost Ludmila si jen těžko zvyká na drsnou šumavskou přírodu, která je tolik rozdílná od života v hlavním městě. Ale ani ona ani Petr se nevzdávají, i když mají mnohdy chuť se vším praštit a utéci. Situaci jim ani příliš neulehčují obyvatelé Jelení, neboť o otevření Liščího mlýna - jak se stavení dříve jmenovalo, se snažilo již více lidí, ale vždy byli zaskočeni zdejšími podmínkami, zejména drsnou šumavskou zimou, a s neúspěchem odcházeli. Po počáteční nedůvěře se však najde několik vesničanů, kteří dvojici mladých lidí pomáhají s uskutečněním jejich snu. Ludmila s Petrem vynaloží mnoho sil a mnoho trpělivosti k tomu, aby dali budovu do pořádku tak, aby se v ní dalo útulně a slušně žít. Vždyť zpočátku zde nebyla ani elektřina či tekoucí voda. Tu museli nosit z nedalekého potoka a večer svítit petrolejkou.
Největší zkouška však nastala před zimou. Bylo jasné, že jakmile udeří mrazy, nastanou kruté chvíle. Ludmila s Petrem však vědí, že nesmí jednoduše utéci jako zbabělci a že musí dokázat nejen lidem z Jelení, ale především sami sobě, že to s hotelem myslí vážně, přsto že mnohdy k návratu do Prahy moc nechybí. Přes drobné hádky, nesrovnalosti a leckdy i přes nepřízeň osudu nakonec opravdu vytrvají, po skončení zimy dají dům úplně do pořádku a mohou otevřít. S nadšením čekají na prvního hosta. Jejich čekání se však nekonečně prodlužuje, až nakonec opravdu jeden člověk dorazí, ale pouhou náhodou. Ludmila i Petr si uvědomují, že v tak zapadlém údolí nemohou mít nikdy takovou návštěvnost, aby se uživili a jejich situace začíná vypadat bledě. Ani v této chvíli, po prožitých útrapách se však nehodlají lehce vzdát a odhodlaně chystají další plány.
Celý příběh je psán deníkovou formou, tedy zápisky, které si Ludmila po celou dobu pečlivě zaznamenávala. Autor nám ukazuje mládí v jeho odhodlanosti k činům, které se mohou zdát leckdy neuskutečnitelné a neproveditelné. Objevujeme zde nezlomnou chuť lidí jít za svým cílem se silou a vědomím lehce se nevzdávat. Vyprávění je navíc obohacováno prvky lyrizované prózy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ